Baličům doutníků předčítám už léta...

8. den: Přesun do Trinidadu

Vstáváme, balíme, prcháme ze Cienfuegos (než se paňmáma domákne, co jsme udělali s vodama v ledničce). Místní taxikáři odmítají pochopit, že nepojedeme taxíkem za 40 CUC, když autobus stojí 6 za osobu. Na autobusáku už jsou ty kurvy šoférský povolnější a v matematice zdatnější, čekáme na postarší německej pár a společně vyrážíme chátrající amerikou do Trinidadu. Na ten se ostatně těším nejvíc, máme domluvenou casu a rodině vezeme fotky a krátkej dopis od Niky, která u nich bydlela na vánoce. Pokud tam někdo zamíříte, ozvěte se, dám vám kontakt. Famílie je naměkko, usmlouváme pokoj za 15 CUC a ještě nám zalepí držku čerstvym freshem. S nadržeností Nicka Twispa spěcháme na pláž Ancón, 12 km od Trinidadu, k čemuž potřebujeme kolo. Máma Sonja obvolává sousedství, pravděpodobně kazíme odpoledne místní bikerský komunitě, ale za chvíli nám před barák přistaví dva „oře“. Do Authorů maj daleko, jeden nemá ani přehazovačku, oba hází menší osmičku, ale odradit se nedáme. Ze začátku svištíme z kopce, vítr ve vlasech, královská náladička…ta nás ale s každym šlápnutím po nekonečný rovině přechází. S bolavýma prdelema vítězoslavně vjíždíme na parkoviště, zaplatíme 2 CUCky za ustájení a hurá do vody. Odpoledne na božský a poměrně liduprázdný pláži rychle uteče a musíme zpět. Vychcaný taxikáři by nás hodili domů i s kolama, ale na nás budget cestovatele si nepřijdou. Z neznámýho důvodu na nás všechny auta troubí, leknutíma div nepadáme do škarpy. Šípy je zpruzen ze svýho jednopřevodovýho stroje, prohazujem si kola a můj milý musí konstatovat, že „to moje kolo teda taky není žádnej hárlej“. Kubánci hrající bejsbol přes silnici nám málem zařídí metu zdarma. Za tmy přijíždíme domů, kde nás čeká opuletní večeře. Narveme si nácky, můj drahý znepokojeně pozoruje můj apetit ("seš si jistá, že nejsi těhotná?") a jdem omrknout místní Casu de la Música.

9. den: Playa Ancón

Pokračujeme v obžerství, snídaně od taťky za 4 CUC přepisuje historii. Omeleta se šunkou i sýrem, papája, ananas, to-růžový-se-semínkama, med, fresh, kávička, teplý mlíko,houstičky…Během ládovačky se s elegancí a nenápadností sobě vlastní plížim do pokoje pro krabičku a flašku (ovoce bude k obědu a do freshe přidáme rum). Zbytečně, Sonja nám ochotně pomáhá zabalit zbylý housky do pytlíků. Opět u ní objednáváme bicykly, já se s obavou v hlase táži, zdali to budou stejný modely jako předešlej den… „No samozřejmě! Možná by vám kola někdo půjčil levnějc, ale to byste taky nemuseli dojet zpátky, hostům před váma se ty rachotiny rozpadly v půlce cesty“. Pochybujem, nicméně neriskujem.  Naše prdele zažívají středověk, ani izolační vrstva v podobě složenýho ručníku nepomáhá. Šípyho utrpení však s dosažením cíle nekončí, neb je ze včerejška spálen na uhel. Čelo a pravou nohu si zapomněl namazat, záda jsem mu špatně namazala já (prej). Jeden z těch děsivejch momentů, kdy vám partner připomíná vašeho vlastního otce. Den je to ovšem boží, idylku ruší jen barman René: 70letej chudák v teplácích, co se každou půlhodinku chodí ujistit, že nechceme šizený mojito (a že jsem si ten horní díl plavek furt neoblíkla). Cestu domů radši nekomentuju.

10. den:  Valle de los Ingenios

Chceme se jet podívat na plantáže cukrový třitny a strážní věž bejvalýho cukrovaru, z který dřív buzerovali otroky. Nejlíp si údolí člověk údajně vychutná z vlaku, jenže ouha: už večer jsme na nádraží za sklem v budce viděli oznámení „vlak v 5 nejede“ a „vlak nejede“(už asi nikdy). Ráno to překontrolujeme, ale pokud se všichni za účelem ojebu gringo páru nespikli a nekecaj, vlak do stanice naděje fakt nepojede. Rozhodnem se pro vyjížďku na koních, což se v následujících 5 hodinách ukáže jako fatální chyba. Pokud koně jdou, je to nechutně pomalý a nudný. Okamžiků, kdy náš průvodce zlověstně hlubokým hlasem vysloví magickou formuli „ááájuuuu“ a ořové se dávají do klusu, se ovšem bojíme ještě víc. Namožené svalstvo a připálená kůže na stehnech s programem těžce nesouhlasí. Mně navíc klus přes veškerý nepohodlí způsobuje hysterický záchvaty smíchu, kdy se stěží držim v sedle, což moje horší polovička nemůže vystát a láskyplně mě prosí, „abych se nesmála jako píča“. Můj poník je zřejmě zamilován do Šípyho oře, protože se do něj s oblibou nepřetržitě naváží a šťouchá do něj hlavou.  Těžko říct, co mu na něm imponuje, protože Šípyho kůň chčije snad v pětiminutových intervalech…proud moči dopadá na vyprahlou zem a stříká Lukášovi na nohy. Ten vyjížďku shrne slovy „tvůj kůň je retardovanej, můj je továrna na moč“. V rámci výletu ochutnáváme džus z cukrový třtiny, čerstve vymáčklej ze stébla (ale normálně to nejspíš ručně nedělaj, viděla jsem i automat). Večer vyrážíme do města, pozorujem holky na náměstí a shodujeme se na tom, že nejhezčí jsou kolem 6 let (pak už je příliš poznamenává místní hnusotučnostrava). K večeři si objednává rejži se „ slaninovou rolkou“, z který záhy vyklube nasekanej osmaženej párek (ale dobrej!).

11. den: Trinidad a přesun do Santa Clary

Obchod s taxikářema se nedaří, do Santa Clary pojedeme odpoledne autobusem. Balíme se a loučíme se s rodinkou, ta mi věnuje vějíř a dopis pro Niky, milé. Do odjezdu autobusu pořád zbejvá dost času, proto ukecáme jednoho taxistu, aby nás hodil na zmiňovanou buzervěž (na koni jsme těch 15 km pochopitelně neujeli). Po upocený cestě busem přijíždíme do Santa Clary. Ta by v podstatě nebyla ničím důležitá,  nebejt Che Guevary. Na autobusáku nás odchytne naháněč, vypráví nám o krásnejch místních holkách a zatáhne nás do ušmudlaný casy, jejiž majitelka vypadá přinejmenším zfetovaně. Vyrážíme na pomník Che a do města. To je dost špinavý a šedivý, ale rum s colou stojí jenom 1 CUC, což trochu zlepšuje dojem. Sedá si k nám týpek a snaží se fellit..asi po 3 minutách se ptá, jestli si na náš účet může objednat pivo. Fuck no! Mladík zklamán odchází. Šípy se rozhlíží po těch slibovaných princeznách, který maj furt blíž k oplácaným čarodějnicím. Po chvíli znechucen konstatuje, že „po flašce rumu by tady možná omylem do něčeho vklouznul“.  Člověk ho prostě musí milovat.

12. den: Santa Clara

Hlavní atrakcí Santa Clary by měl bejt vykolejenej vlak Tren Blindado, kterej poslali pro posílení Batistových jednotek během poslední bitvy Kubánské revoluce o Santa Claru.  Ten ale vzbuzuje spíš rozpaky a zklamání. Náladu zvedá lahodná zmrzlina za 3 Kč. V nechutnym dusnu se škrábeme na vyhlídku nad město, kde potkáváme chlápka, o kterym mi už říkala Niky. Ten umí trochu česky a kšeftuje s doutníkama. S díky odmítáme, cestou dolů se ve mně ale vzbudí podnikatelskej duch a chuť uplatnit osvojené znalosti z VŠE v praxi přirážkou slušný marže a následným prodejem. Nakonec kupuju krabici Cohib Espléndido, který by mi snad mohli zaplatit letenku (momentálně je ovšem mám ve skříni a evidentně je prodám až doma v Čechách). Highlightem dne je návštěva továrny na doutníky, kde se bohužel nesmí fotit. Po stehnech sice cigára nikdo neválí a Romea a Julii taky nečtou, ale i tak je to unikátní zážitek. Celou šichtu bych listy čistit, osekávat a balit nechtěla a z četby denního tisku bych po první hodině šílela, ale na Kubě je to práce snů (líp placená než taková doktořina nebo právničina). Vynášet cigára ven zaměstnanci nesmí, pořád ukazujou batohy, ale i během prohlídky jeden pracant oslovuje Šípyho s nabídkou kvalitního byznysu a pozdějc mu vynáší pár kousků ven, tudíž na to nějaký tríčky budou. Naší další destinací je Varadero, což je jen kus poloostrova zastavěnej hotelovýma komplexama a okupovanej skoro jen gringama na prázdninách. S opravdovou Kubou nemá nic společnýho, ale tý už máme pro změnu plný kecky my, tudíž se do nudně západního světa vyloženě těšíme. Casa je bohužel za 30 CUC, ale moc alternativ se nenabízí.

13. den: Varadero

Ráno před snídaní si jdeme zaběhat na pláž, paráda. Celej den se flákáme, honíme bronz, čteme si a fotíme se v zcela přirozenejch pózičkách, abyste nám měli co závidět.

14. den: Hasta luego…nebo radši ádios.

Můj čas se naplnil, ráno jdem na chvíli na pláž, ale v poledne pro mě má přijet taxík a odvézt mě do Havany na letiště. Přijíždí o hodinu pozdě (nutno podotknout, že Kubánci byli docela dochvilný). Mam nervy v kejblu a jsem odhodlaná mu zaplatit míň, seřvat si ho před jeho ženou, co s náma jede, nedovolim. V závěru cesty si se mnou začnou povídat o tom, jak u nás v ČR funguje ten kapitalismus, já vidim, že letadlo stihnu, a platim slíbenejch 40 CUC. Odbavení na letišti trvá celou věčnost, opět si připomínám, jak v socialismu nic nefunguje…Vrcholem je odletová taxa 25 CUC, kterou musí zaplatit úplně každej…po všech těch peripetiích a vojebech jim to pětikilo ale dáte skoro rádi. Vidět Kubu je silnej zážitek, žít na ní musí bejt prokletí. Dost lidí se pozastavuje nad hejterskym názorem, já na něm ale s urputností Aničky Dajdou trvam. Nedokážu posoudit, jestli se třeba k Latinoameričanům chovají Kubánci líp... Věřim, že pokud nemusíte vůbec koukat na prachy, přivezete si asi taky jiný dojmy a pojmy. Návštěvy nelituju, ale opakovat jí v blízký budoucnosti rozhodně nehodlám.  

Príma, už jsem se svým zpravodajstvím jenom měsíc a půl ve skluzu…ten asi nemam šanci dohnat, proto vám události dubna v rychlosti nastíním. Vrátila jsem se z Kuby do DF a asi hodinu po mě přistáli mí drazí rodičové a sestřička, abychom společně pocestovali dalších 10 dní. Drama nastalo hned první den v DF, kdy ségru skolil ukrutnej chcíp, co chvíli vypadal jako trombóza… Kája tudíž strávila nemálo času na hostelovejch pokojích, chudák. Výlet jsme zakončili návratem do Querétara a já se musela po 3 tejdnech prázdnin vrátit do školy, kde jsem toho kupodivu tolik nezmeškala…přišlo další srdceryvné loučení s rodinou na autobusáku a druhej parciál, rozuměj průběžný testy. Od tý doby trávim všechny víkendy cestováním, o kterym vám podrobně povyprávim asi až při promítání fotek nebo v hospodě nad pívem. S mym nejlepšim mexickym kamarádem Marcem jsem jela to Guadalajary a Tequily, s Němcema do Huastecy Potosiny, s Brazilkou Gabi do Chiapas (nejjižnější stát Mexika sousedící s Guatemalou). No vidíte, stějně netušíte, o čem mluvim (což vám nemam za zlý). Fotky na FB jsou asi výmluvnější.

Momentálně jsem v půlce posledního tejdne školy, během kterýho se mi podaří ukončit všechny předměty. V pátek si musím sbalit svých pět švestek a odtáhnout k někomu z Mexičanů kufr. V sobotu s Nikolkou letíme na Cancún a mám 4 dny na procestování Yucatánu. Aby to náhodou nebylo moc jednoduchý, v těhle dnech mě čeká Skype interview s Prazdrojem (letní stáž v logistice je pořád ve hře, aspoň papírově). Lenovo si s sebou pochopitelně neberu, tudíž budu pobíhat někde kolem Chichén Itzá a shánět stabilní připojení s kamerou, haha.

Celej semestr ale vyvrcholí 15. 5. setkáním s Vyleťákem v Belize. Odtud pojedeme do Guatemaly, Nikaraguy a Kostariky. Předpokládám, že vám to zní exoticky a nebezpečně …no, nám taky. Nikola sjela stejnou trasu před vánocema a na základě jejího vyprávění vás můžu ubezpečit, že to zas takovej punk není. 9. 6. letím z Kostariky do Mexika a čekají mě poslední 2 noci v QRU (byt už ovšem mít nebudu). Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu…12. 6. se vracím do rodného kraje! Mexiko mi bude nepopsatelně chybět, ale taky nemůžu popřít skutečnost, že se neskutečně TĚŠIM NA VÁS! Nedělám si iluze o tom, že bych byla středobodem vašeho vesmíru a vy byste k zmíněnýmu datu seknuli se zkouškovym nebo prací, sešikovali se do uvítacího výboru na Ruzyni (na Havlovi zní prostě divně) a naložili se se mnou na měsíc do lihu. Přesto si ale ráda představuju, že jste si párkrát za těch 5 měsíců řekli „jó, kdyby tu tak byla Týna…“ a projevíte (nebo přesvědčivě zahrajete) nadšení ze shledání s mojí osobou. Připravte se taky na to moje mexický ocintávání: 1 pusa doprovázená lehkym objetím. Pardón za to.
Příští canc napíšu pravděpodobně v letadle cestou domů. Jestli doma dopíšu tu Střední Ameriku, to je ve hvězdách. Cuídense mucho, cabrones y cabronitas! Ya nos vemos pronto! Besos.

O lejně, úchylovi a fackování

Po přečtení Kíťy blogu (Plzeňačka a kolegyně z VŠE, která momentálně válčí na partnerský univerzitě ve Venezuele) jsem dostala chuť konečně dopsat tu Kubu...na kterou bych si asi přece jenom neměla tolik stěžovat, když v takovym Caracasu ani nemaj tampony. Na úvod mapa, abyste měli lepší představu. Za 2 tejdny se toho víc stihnout nemá, i tohle byl docela fofr...Santiago holt až v příštim režimu (tudíž možná životě, haha). Pro přepočet CUC (normální lidi čtou kuky, my cucky) na Kč násobte 20.

1.den: Příjezd do Havany

V 5:20 beru přímej bus z Querétara na letiště v DF. Před odjezdem nevěřícně švidram z okýnka na ženštinu, která si (kamerou!) natáčí autobus. Ty vole, to je pro ní cesta za 450 Kč záznamuhodnej zážitek? Pak ovšem nastupuje, odkazuje na bezpečnostní důvody a procházejíc uličkou si natočí všechny naše gesichty. Moje vykulený oči se jí div netřou o čočku, význam mi uniká. Šaráda pokračuje v letadle, kde se letuška před přistáním ohání sprejem s jakousi dezinfekcí, údajně na doporučení WHO. Šípy na letišti strávil 3 hodiny, já jenom jednu. Paní v celnici umí trochu česky, popřeje mi "dobrý večer" (netroufam si jí opravovat na odpoledne). Přichází ke mně další chlápek a začíná výslech: kolik mam hotovosti, kde budu bydlet, s kym budu cestovat, kam pojedeme...odpovědi si poctivě píše do ušmudlanýho fízlbločku. Během čekání přijde další a ptá se na to samý. Špatně jim rozumim, kubánskej akcent se vyznačuje ležérní (ne)artikulací. Projíždí mi batoh a vyhazujou jablka. Ve snaze ušetřit za taxíka se snažím vmáčknout do ňákýho autobusu (linky ani jízdní řád pochopitelně nenajdete), ale od pohledu načuřenej řidič tvrdí, že do centra nejede..asi kecá, ale ověřovat si to netroufnu. Oslovuju mladej pár, jestli nechtějí zasharovat tágo...holka už odlítá, ale její černej amant mě sveze do centra, prej levnějc než taxík. Vyhodí mě před mojí casou a řeknou si o 25 CUC, dávam 23, to stačí. Radostné shledání s milým a hysterickej záchvat smíchu způsobenej tim, že můj byznysmen:

a) koupil krabičku Cohib za 90 CUC...to je dost, ale usmlouval to z 220, tudíž ze sebe měl dobrej pocit. Vzali ho na hůl, ale i tak na tom při prodeji v ČR vyvařil.

b) přiletěl vybaven kvalitním opalovacím krémem, naneštěstí s perletí, tudíž se celej den třpytil jako nefalšovaná kikina, což mělo u naháněčů úspěch.

Večer se jdeme projít. Měnim svůj dosavadní názor, že i poměrně ošklivý město je v noci ve světle pouličního osvětlení hezký. Nikoliv na Kubě, lamp je tu vzhledem k nedostatku proudu pomálu. První (šizený) mojito z kelímku za standardní cenu 2,5 CUC.

2.den: Havana

Paňmáma nám připraví lahodnou snídani (5 CUC za jednoho), táta nám bez rozpaků pomáhá balit zbytky do ubrousků (nestyďte se za rodiče, pokud dělaj to samý v hotelu...holt výchova režimu). Prolejzáme centrum, odmítáme naháněče. Snažíme se najít bus do Viñales, nejdřív na autobusáku pro místní. Aha, prej nám lístek za 38 CUP (národní peso, stejná hodnota jako Kč) neprodaj. Hledáme autobusák pro gringos (brzo pochopíme, že takovej je dycky za městem, aby byl člověk nucenej si vzít taxíka. Bereme si Coco Taxi (viz foto, 5 CUC). Ranní autobus je plnej, domlouváme se s taxikářema, že pro nás ráno někdo přijede a budeme shánět další dvojici...nic moc. Z finančních důvodů se do centra vracímě pěšky. Zakopnu a utrhne se mi žabka, což v kombinaci s kručenim v břiše vede k těžce podprůměrný náladě. Mastná pizza zachraňuje situaci...Jdem do směnárny, bez osobního dokladu to ale nepůjde. Snažíme se jít do Casa de la Música, odkud zní Gangnam Style, ale jakási show začíná za 3 hodiny, teď tam lézt nemáme. Šípy aktivuje svoje mimikry a kupuje si místní rum v rozkošný krabičce, do který zbytek světa lije jenom džusíky pro děti. Léta dřiny v Pivoňce jsou znát a ačkoliv má rumík k Havana clubu daleko, jemu chutná. Jdeme se podívat na věhlasnou Bodeguitu del Medio, kde nasával Hemingway, samozřejmě jen zvenku. Lepí se na nás dva týpkové a nabízí nám, že nás odvedou do nějakýho autentickýho podniku pro místní. Vzpomínam na Nikoly historku, kdy se bavila s milou kubánskou holkou, která ovšem v závěru odmítala zaplatit za svojí konzumaci, přičemž barman pochopitelně bránil domácí...Cestou za mojitem se k nám přidává i manželka mladšího saláma. Zdůrazňuju, že za ně platit nebudeme, a radši odcházíme domů. Většina z početnejch konfrontací s Kubáncema je provázena čerstvě ustanoveným heslem zájezdu: Čůráci!

3. den: Viñales

Budí nás pán domu, že se v noci šoupal čas a je o hodinu víc. Házíme do sebe snídani a jedem s taxikářem na autobusák, kde marně vyhlížíme jinej pár jedoucí do stejný destinace. Začínam bejt nakvašená a vyndavam mobil s úmyslem zavolat jinýmu chlápkovi, co byl taky ochoten nás vézt. Týpci nechtěj ztratit kšeft a uvolí se za původní cenu svézt jenom nás. Bydlení už nám domluvila havanská máma (síť kontaktků a dohazování kšeftů funguje víc než obstojně), už jen za 20 CUC, hurá. Údolí s tabákovýma polema a mogotama (rozuměj homolema) lahodí oků.

 Odpoledne si půjčujeme dvě horský kola pochybného stavu (po smlouvání 5 CUC za obě) a vyrážíme k "Indiánovo jeskyni". Za ustájení kol na parkovišti si hlídač řekne o 1 CUC, za vstup do jeskyně platíme každej 5. Čůráci. Povozí nás na motorový loďce s autobusem něměckejch turistů...pokud jste byli v Koněpruskejch jeskyních, Indiánovo vás na prdel rozhodně neposadí. Znechuceni si na parkovišti dáváme rum a Bucanero (5,4% pivo), nálada se zlepšuje, na kola usedáme v rozjařené náladě. Vydáváme se na "Prehistorickou stěnu", což je prostě skála 120 x160 metrů, na kterou jakejsi rádobyumělec nakreslil dinosaura. Celkem humus. Za připuštění ke skále chtěj cucky, tudíž si to odfotíme zpoza brány. Vracíme se do vísky, na zápraží chajdy popíjíme rum a čekáme na večeri (8 CUC za jednu). Spřádáme plány na zejtra, nabízí se jet na krásný pláže...soused by nás tam oba svez za pouhejch 40 CUC, přičemž by nás ještě vobrali za vstup na pláž (5 CUC za jednoho). No way. Pinche cubanos!

4. den: Puerto Esperanza

Ráno naše romantická láska prochází zatěžkávací zkouškou. Upozornění redakce: Pokud jíte nebo nefandíte fekálnímu humoru, přeskočte k dalšímu odstavci. Ucpal se hajzl. Poslední jsem na něm byla já, ale peristaltická vlna doběhla Šípyho, tudíž je nucen situaci řešit. Statečně strká ruku do igelitky a odhodlává se k činu. Vtom však přichází paní domácí a cpe nám vizitky svejch známejch v další destinaci. Jednim okem koukam na ní, druhym na miláčka s rukou v igelitce, a začínám se nahlas smát. Máma vyšumí a drahý se pouští do díla, já se královsky bavim. Šípy mě proklíná..."Prej bobeček, pfff...miláčku, tohle neni žádnej bobeček, to je normální masivní hovno!". Zvedá se mu kufr, tudíž nastává střídání stráží a mam šanci se ve svym exkrementu pošťourat sama. Udělá se mi taky blivno, ale záchod je konečně funkční a my můžeme bez mezinárodní ostudy změnít stanoviště.

Puerto Esperanza (přístav naděje..hahaha) je malá rybářská vesnička. Lonely Planet pochopitelně zase kecala, dechberoucí oáza klidu to rozhodně není, ale aspoň je tu minimum turistů. Náš pokoj vypadá jako pracoviště lehkých žen, růžovej satén, zrcadla nad postelí i ve sprše...paní domácí je pak ztělesněná představa bordelmámy. Vyrážíme na "pláž" (trávník u moře). Cestou nás zastavujou lidi, poznáváme pána, co umí česky...zve nás k sobě domů, ukazuje nám fotku svýho českokubánskýho syna s maturitní šerpou. Jeho mladší kejmoš nás odvede na pláž a opouští nás, aby se moh za chvíli vrátit s banánama, rumem, brčkama a dvěma kokosama. Ty mačetou  umně osekává, sosáme mlíko a přilejváme rum. Mně to moc nešmakuje, ale co už. Chce fellit, povídáme si o Kubě...On svojí zemi miluje, slunce a moře by za nic neměnil. Bodejť by ne, jako rybář to nemá tak marný...má desetiletou dceru, se ženou už spolu nejsou, což ho netrápí. Učí Šípyho, jak chytit langustu holýmá rukama a vysvětluje nám fungování ekonomiky v kubánskejch podmínkách. Ten pán, co zrovna prošel kolem nás, je taky rybář. Údržbu bárky a naftu rybářům platí stát. Než mu však odevzdaj nachytaný langusty, tajně si v zátoce ulejou část úlovku, kterou si po vylodění jdou pěšky vyzvednout. Langustu pak prodají za CUC naší domácí, která mi jí pak naservíruje za 10. Z financí podniku na VŠE by určitě dostali jedničku. 

Na pláži trávíme celý odpoledne. Highlightem je rozhodně chvíle, kdy si povídáme, načež se Šípy zasekne v půlce věty a s vytřeštěnym výrazem hledí do křoví za mýma zádama, neschopen slova. Do prdele, říkam si, co tam je asi za zvíře? Žijou v Karibiku divoký prasata? Zatoulaný medvědi? V ohrožení života ale nejsme, v mezi keřema se ukrejvá "akorát" náctiletý onanista. A to ani nejsem oben ohne! Odhalen utíká z místa činu, můj partner situaci vysvětluje absencí internetu. Klucí, važte si přístupu ke svejm oblíbenejm serverům a možnosti masturbace v pohodlí domova. K večeri mám zmiňovanou langustu, je to pošušnání...Potkáváme mladej francouzkej pár. Šípy si doma zapomněl kabel na nabíjení GoProučka, tudíž se jich s nadějí ptá. Kabel nemají, ale auto jo, možná bysme mohli pocestovat zejtra společně...prej se sejdem ráno.

5. den: Oběd v Jamaice a noc v Austrálii

Ráno nás Frantíci překvapí a vážně se staví v naší case s informací, že se rozhodli přejet na druhou část ostrova. S radostí se rychle balíme, tohle nám neskutečně pomůže. Sáčkujeme se k nim auta...holka má slabší angličtinu, kecáme hlavně s klukem, kterej byl na erasmu ve Finsku. Teď už oba pracujou, každej den dojíždí do práce do Švýcarska, tudíž je patrný, že to nejsou budget cestovatelé našeho kalibru. V Havaně nemůžeme natrefit na dálnici, ptáme se na benzínce...místní nám sice poradí, ale za svoje "touhle ulicí a 5. křižovatku doleva" se nestydí požádat o dolara. Nedáme se, ani jim. Obědváme v zapadlý vesničce s názvem Jamaica za nacionální šušně, tudíž levně. Zjišťujeme, že pivo se dá bohužel koupit jen za valuty. Krokodýlí farmu už dneska nestihnem, proto se ubytujeme v chatkách ve vesnici Australia (názvy zřejmě vymejšlel vtipálek, kterej chtěl Kubáncům dopřát cestování po světě...). Při hledání chatek opět přesvědčujem o bodrosti kubánský povahy: "Prosím vás, timhle směrem jsou chatky San Pedro? - To sice jsou, ale totálně obsazenej, tam ani nejezděte!". Brzo se přesvědčujem o opaku, pochopitelně nás chtěli jenom odtáhnout do svejch cas. Nikdy nikomu nevěř. Frantíci si dávaj k večeři krevety, my tvrdíme, že nemáme hlad a v soukromí pokoje otvíráme moje mexický konzervy s tuňákem. 

6. den: Krokodýlí farma a Playa Girón

O farmě se asi moc vášnit nebudu, krokodýli od malejch prcků k pochování po docela slušný kousky..zábava pro turisty, místní by si podobnou srandu nemohli (a nejspíš asi nechtěli) dovolit. V Mexiku se sice daj vidět krokouši i ve volný přírodě, ale takový srovnání je naprosto zbytečný, Kuba by vyhrála snad jen v bezpečnosti. Popojíždíme do další nepříliš populární vesničky, počasí bojkotuje naše představy o dnu na pláži...Hledáme dvě casy vedle sebe, nakonec jdeme všichni jen do jedný s tim, že Frantíci si berou pokoj a my se spokojíme s matrací v kuchyni. Má spořivá povaha se tetelí blahem, vypláznem každej jenom 6,5 CUC. Druhej pár ovšem působí dost nakvašeně...Furt je zataženo, ale jdeme na pláž a aspoň šnorchlujem. U kolegů vrcholí krize, nerozumíme sice ani slovu, ale z tónu se dá odtušit, že se hádají. Sedíme před nima a já se nenápadně otáčim, abych vyhodnotila situaci...periferním pohledem vidim, jak jí chlapec trochu propleskne, jen to mlaskne. Sakra, snad se nehádaj kvůli tomu bydlení s náma. Asi bude na čase pokračovat po vlastní ose. K večeři si zalepíme kušny houskama s omeletou (jedna snad za 4 Kč) v bufetovym stánku na ulici. V TV běží záběry z Chávezovo pohřbu, dávám se do řeči s obsluhujícím týpkem. Naprostej opak šťastnýho rybáře. Vystudoval komunikaci, což v zemi s cenzurovanýma médiama musí bejt na dvě věci...stejně ale obsluhuje nalitý děduli v bufíku u křižovatky za nějakecjh 300 Kč měsičně (právníci a doktoři mají údajně 600 Kč, nejlepší baliči doutníků 1000 Kč). Nevěří, že se něco změní...Kubánci sice už můžou cestovat, ale kdo chtěl odejít, už dávno šel. Zůstavší už si na trvdší podmínky zvykli. Bavíme se o knížkách, poznamenává si Valdésovou a slibuje si jí najít na internetu, až se k němu zas jednou dostane. Šípy bohužel nerozumí, tudíž se loučíme, děkujeme za pokec a štávu na účet podniku. 

7. den: Cienfuegos

Ráno to balíme a jedeme do UNESCO města Cienfuegos (tzn. Sto ohňů), kde se loučíme s Francouzema, ty pokračujou dál. Docela snadno sháníme casu a jdeme do centra. Docela uklizený, lehce připomíná lázeňský město, nicméně lid je poměrně chudý. Konečně mě místní prosí o mejdlíčka a propisky, který jsem si za tímhle účelem přivezla...ale mam je v báglu na pokoji. Šípymu místní obejda chválí sandály i hodinky a ptá se, jestli by mu je nevěnoval...Odpoledne se s náma ve frontě ma mojito začne bavit postarší Kanaďan. Nakonec s nim setrváme v soudružském rozhovoru snad tři hodiny. Tentokrát se zas nudim já, dojde i na ukazování fotek dětí...můj muž je ovšem rád, že mu konečně někdo rozumí. Na pokoj se vracíme celý uondaný...v lednici máme předražený flašky s vodou. Dvě vypijem, já je napouštim vodou z kohoutku a pečlivě zavíram. Majitelce týhle casy se omlouvám...prostě to odnesla za celej národ. Konzumentům infikovaný tekutiny bych ráda připomenula, že durchfall je lepší než zácpa a očista těla je vcelku blahodárný proces.

Uf, i přes podstatně jednodušší styl mě to vysílilo. Jak se vám to líbí?  Druhá, kratší půlka je v procesu. Saludos y bonito día a todos.

Vlast, nebo smrt?

Muchachos y muchachitas, po delším výpadku spisovatelskáho proudu jsem opět na základně, připravena vylíčit všechny historky z natáčení! A s těma kubánskýma to nebude snadný...pocity z "ostrova svobody" se ve mě perou jako víno se zelenou. Vraťme se ale do chvíle, kde jsem se s váma rozloučila. Právník dodržel slovo a přinesl mi voštemplovanej papyrus a já mohla druhej březnovej pátek vyrazit na letiště v Mexiko City (příště jen DF, Distrito Federal). Cestu jsem víceméně prochrněla. Když jsme přistávali v Havaně, draly se mi slzy štěstí do očí...přišlo mi to neuvěřitelný: žijete si svůj báječnej, příjemně nudnej život, pendlujete mezi Plzní a Prahou, s nechutí vstáváte do práce, po večerech chodíte na tréninky a piva...a najednou se stejnou samozřejmostí existujete na druhym konci planety a dáváte si rendez-vous ve svý vymodlený destinaci... No, to jsem neměla tucha, že to zdaleka neni naposled, co je mi z Kuby do breku.

Už na letišti si všimnete, že tu něco nehraje. Tři různý přicmrdávači vás vyzpodívaj tak důkladně, že by si vedle nich Kraus ani neškrt. Pes (žádnej Rex, vopelichanej vořech z ulice) vám očuchá batoh, celník kalhotky...bienvenidos a Cuba. Zneuctěni stojíte před letištěm a přemejšlíte, jak se dostanete do centra (MHD pochybného jízdního řádu a technickýho stavu existuje, ale vítaný v ní rozhodně nebudete, sama jsem to zkusila). Tím se dostáváme k prvnímu problému: prachy. Čech si zrovna nemusí zjišťovat indexy cenovejch hladin, aby si ověřil, že ho na cestách pivko většinou vyjde dráž než v rodný vísce. Režim na Kubě v mnoha aspektech domácím škodí, ale v jenom ohledu jim připískává: vhodně nastavil pravidla tak, aby z vás vycucnuli i poslední CUC. Tutou zkratkou rozumějte konvertibilní peso, měnu pro cizince, která odpovídá hodnotě americkýmu dolaru, tudíž zhruba 20 Kč. Domorodci používaj nacionální peso (CUP), který se rovná přibližně český koruně. Ano, počítáte správně: pro vás bude všechno 20x dražší než pro Kubánce. V cenících se domácí i konvertibilní peso značí $, proto do poslední chvíle netušíte, jestli vás ranní kafčák stojí kačku nebo dvě pětky. Nacionály vám klidně ve směnárně klidně dají, ale koupíte si za ně značně omezenej sortiment zboží (rejži, fazole, pouliční blafy..), případně vás do hospody pro místní nepustí nebo číšník při zálovačce outratu bryskně vynásobí dvaceti, že jo. Tuzexový zboží (sušenky, Havana Club, piva..) si za CUP nepořídíte. V kombinaci s mentalitou lidí, silně zdeformouvanou tou bídou a brašulema Castrů, tvoří dvě měny sehranej tým. Turismus je jediná možnost, jak přijít k vytoužený vatě, nikomu tudíž neni stydno vám lhát do očí. Pocit, že nemůžete nikomu nic věřit, mě iritoval nejvíc. Nezištnost a dobrá vůle se tu příliš nenosí. Ptáte se na cestu na ulici? Připravte si dolárek, řeknou si o něj! Někdo se s váma dá do řeči v baru? Bez ohledu na pohlaví počitá s tim, že za něj zaplatíte účet. Seš bílej? Plať!

Tohle nás pozvolna přivádí k druhýmu důvodu, proč na Kubu nejezdit: propast mezi turistama a domácíma. Nepřeklenutelná a nepřehlídnutelná. Mexičani samozřejmě většinou taky poznaj, že jsem gringa (gringo je lehce hanlivý označení pro cizince-bělochy, v užším slova smyslu Američany), ale i pitomej pozdrav a poděkování ve španělštině je potěší a navnadí. Kubáncům (minimálně těm ve městech) jsou vaše jazykový znalosti spíš na obtíž: nejspíš se jim nepodaří s váma tolik vyjebat! Z jejich skutečnýho života nepoznáte zhola nic. S dvěma měnama to začíná, s odlišnýma linkovýma busama  a taxíkama to končí. Představte si, že cizinci u nás můžou jet jen Studentem, do ČSAD s váma je nepustí. Často odjíždějí z jinech autobusáků: zatímco terminál pro Kubánce je v centru, gringo busy Viazul vás dovezou stěží na periferii (a musíte si vzít tágo, chachá).

Šancí na družbu s obyvatelstvem budiž bydlení v hojně rozšířenejch casas particulares, což jsou domácnosti pronajímající pokoj s koupelnou turistům za 15-30 CUC, tj. na úrovní hostelů (ty na Kubě nenajdete). Nezapomínejte ale, že taková rodina neni průměrnej vzorek populace. Pro získání licence na provozování casy je nejspíš potřeba bejt za dobře s Výborem na ochranu revoluce (Comités de Defensa de la Revolución, zkratka CDR), což je prodloužená ruka Velkýho bratra, sídlící v každý ulici, hrdě a viditelně označená cejchem na baráku, oslavovaná státem na plakátech. Kubánskou kulturu pořád neznáte, na rozdíl od sílícího pocitu v zádech, že se někdo dívá. Společně s tím zaregistrujete i další rys komunismu: věčně žhavá telefonní linka, rozsáhlý sítě kontaktů a dohazování kšeftíčku a nebohejch Evropanů.

Pokud vás neodradí vnitřní prohnilost místních, zaručeně vás skolí pohled na ně. Představa křivek a sex appealu Kubánek, válejících cigára po opálenejch stehnech, je naivnější než Ivetka Bartošů. Holky tu nejsou plnoštíhlý, ale VYŽRANÝ jako prasnice! Již od útlého věku, bez vyjímek. Standardní model ke zhlédnutí zde:

Při bližším pohledu (už z toho se vám zvedne kufr) na jejich jídelníček se ovšem nemůžete divit. Jestli holdujete gastroturismu, Kubu vynechejte. V casách vám rádí připraví skvělou snídaní (omeleta, veka s medem a marmeládou, ovoce, kafe, fresh juice) za 3-5 CUC nebo večeři za 8-10 CUC. Sami ovšem chálujou jen housky se salámem nebo "pizzy", kus gumy vykoupanej v oleji. V rámci úspor jsme si podobnýma dobrůtkama občas taky zacpali držky. Mně jakožto Otesánkovi to svym perverzním způsobem chutnalo, Šípy aspoň moh každodenní konzumaci rumu vzletně nazývat "dezinfekcí žaludku". Co jsem za 2 měsíce v Mexiku zhubla, to jsem během 2 tejdnů na Kubě úspěšně nahodila.

Zápal a láskyplnou péči lze pozorovat nejen ve vztahu k vlastnímu tělu, ale i k přírodě nebo pamatkám, což je pravděpodobně daný státnim vlastnictvim. Tahle apatie a nezájem vlastně vystihujou celou Kubu. Špatně se to popisuje, ale z lidí je cítit odevzdanost a smíření s osudem. Slovo bída tu nabírá úplně jinej význam než v Mexiku. Kubánci netrpí hladem ani nezaměstnaností, všichni jsou chudý víceméně podobně. Ale ani stejně, tudíž je očividný, že socialismus rozhodně nefunguje. Komunismus je svinstvo a nejvíc se podepíše na lidech. Odpustila bych jim tu honbu za valutama, záměrný lhaní ne. Návštěva Kuby je určitě cenná, ale poněkud depresivní lekce. Z představy, že jsme mohli žít po kolena v podobnejch hovnech, mam husí kůži. Věřim ovšem, že se najdou miliony kanadskejch důchodců, co kouří Cohibu na balkoně hotelu a srkaj mojito (ten rum kritizovat vážně nemůžu) s pocitem, že jsou v ráji. Evropani si můžou za stejný prachy dopřát srovnatelný pláže a lepší služby v Evropě, a bez jet lagu. Já osobně musim poprvý v životě říct: "Tak do týhle země už se nechci vrátit". Minimálně do doby, než se tamní poměry změní. Ale přijde to vůbec? A kdy?

Určitě se vám musí zdát, že přeháním, a já to chápu. Sama bych to asi nikomu nevěřila. Můžete se ale kouknout na dokument Vnoučata kubánské revoluce (http://www.youtube.com/watch?v=-KVqUrOBiQQ) nebo si přečíst Každý den nic od Zoé Valdés. S cestováním je to holt jako s deflorací: poetický popisy v knížkách a vaše romatický představy se po konfrontaci s realitou můžou rychle rozplynout. 

Kurva, to bylo ale filozofování! V nejbližších doplním úvodní hejt deníkem z cesty a fotkama. Budeme se šťourat v hovnech, zvracet na pláži a potkáme voyeura! Proto se nenechte odradit dnešnim vážnym tónem, nejedná se o trvalou změnu žánru. Dík!

Manuál pro každodenní použití

Z dnešního nepřetržitýho čumění do notebooku už mam sice oči jako lemur na speedu, ale nula příspěvků za březen, to bych Vám neudělala...Pokud mě teda místo na Kubu nepošlou do pr..kýnka, v tom případě bych měla na psaní další 2 tejdny. Proč by měli? Ále, to takhle dneska stojíme frontičku na imigračnim, berou nám otisky všech (většinou) deseti prstů, prohlížíme si vypsaný odměny na drogový desperáty (23 míčů za poskytnutí pravdivý a užitečný informace sice nezní marně, ale asi si je moc neužijete, když vás pak sejme zbytek kartelu)...a jedna buchta se ptá našeho školního právníka, kdy ty naše víza budou dořešený, že by 21. potřebovala odjet. Neboj holka, do 2 tejdnů..Ahá, ale já jedu za 2 dny na Kubu?! Právník upadá do mdlob s výkřikem "To si nepamatuješ, jak jsem vám první den říkal, že nesmíte vycestovat, než vám to vyřídí?". Echm, jedna důležitá věta mezi kázáníma, jak nemáme zvracet na ulici?! Studentský vízum platný do července v pasu mam, a kdo je víc? Třesu se jak bábinka s Parkinsonem..Šípy už je v Amsterdamu, to bude mít pěknou trosečnickou dovolenou...Právník ovšem přepne do modu "Klídek, já to popoženu, zejtra to bude." Při tý příležitosti mě zkásne o 320 pesos (těžko říct, jestli je to standard nebo úplatek). Prostě Mexiko...všechno se dá ňák obejít a vošéfovat, no hay problema. Tak snad...

Jak vypadá průměrnej tejden studentíka na výměnnym pobytu? Můj život tady je překvapivě spořádanej a monotónní (nutno podotknout, že mně stereotyp a řád docela vyhovuje). Od pondělí do čtvrtka vstávam v 8, posnídam a od 9 jdu (s výjimkou úterý) na pilates. Postřehy z pilates: 1. Dycky mam nejčernější chodidla ze všech. Znamená to snad, že bysme doma měly vytřít? 2. Měla bych si zopakovat slvoní zásobu lekce "Lidské tělo". Někdy tý paní vůbec nerozumim. 3. S jógou, protaženim nebo technikou dejchání to nemá nic společnýho! Ve smrtelnech křečích posilujete břišáky a nechápete, jak si u toho může ta oplácená mexická vochechule vedle vás ještě (čistě!) zpívat. Pokud se ovšem melodie neztratí v orgastických výkřicích cvičitelky: Všechno dobrý, holky? Ne? Tak ještě trochu rychlejš! Ale baví mě to, zkusim na to zajít i doma.

Po pilates mam 5 minut na přeběh do hodiny. Z prvních parciálů jsem inkasovala nejhůř 98 %. Obecně si troufam tvrdit, že Tec je pracnej, ale ne těžkej. Píšete úkolů víc než prvňáček, neustále se scházíte se svýma týmama a čtěte tuny textů...ale nemusíte psát žádný bakalářky nebo diplomky a klepat se u státnic. Prostě projdete všechny kurzy a titul je váš. Fair enough, ne? S pracností občas souvisí i vyšší stupeň buzerace. Z jednoho učitele mam regulérní strach. Neváhá vás vyhlásit jenom kvůli tomu, že máte mobil položenej na lavici, nebo rozesadit dva (dospělý!) lidi. Navíc napsal knížku Where Have All The Fascists Gone? (některejch témat se člověk nezbaví ani na druhý polokouli...zdravim Masarykáč). Mě má ale v oblibě (názor Evropanky je v hodině geopolitiky Evropy nezpochybnitelnej), na písemku mi dokonce nakreslil spokojený, usmívající se autoportrét.

Tamirovo opakem je 65letej Jaime (s učitelema zásadně na tykačku, žádný úlisný vážená paní docentko), kterej proměnil Podnikání v Mexiku a pondělní podvečery v tříhodinový kurzy nudy. Vzpomenout si na adekvátní anglický slovíčka ho stojí tolik úsilí, že byste tu větu nejradši dokončili za něj. Důkaz místo slibů: Snažil se popsat tradiční praktiku zkorumpovaný politický strany PRI, kdy další prezident nebyl volenej, ale určenej svym předchůdcem. Tomu se ve španělštině říká dedazo (dedo = prst). Jaime nezvolil zrovna nejšťastněšjší obrat a vyprávěl nám, že "that president was fingering the next one". Opakovaně. Uf, smát se pod lavicí se mi už pár let nepoštěstilo.

Dvakrát tejdně chodim na 5 hodin na stáž do Marketing Pointu, což je firma v rámci Tecu, která nabízí marketingový poradentsví malejm a středním podnikům, který si nemůžou dovolit zdravě předraženou reklamku. Řešení pak vypracovávaj studenti pod vedením profesorů. Až na konci se ovšem firma rozhodne, jestli to koupí nebo ne, tudíž práce 4 týmů z 5 přijde vniveč. Já celý týhle kulišárně dělam community managera (tak mýmu postu říká šéfová, já preferuju všeobjímající označení kokot). Mojí pracovní náplní je sjíždět reklamy a rádobyzajímavý články, vybrat to nejlepší, napsat k tomu koment na 2 řádky a po revizi  příspěvěk s velkou pompou publikovat na firemnim twitteru a fejsíčku (aby to všech 92 přátel šéfky, co nás lajkujou, úspěšně ignorovalo). Koukat na reklamy? Hotovej sen dítěte vyrůstajícího bez televize! Naneštěstí jsme pořád součást Tecu, tudíž všechny reklamy s chlastem/cigárama/sexuálníma dvojsmyslama/násilím nepřichází v úvahu. Po hodině na youtube si uvědomíte, že nic jako vtipná reklama bez chlastu/cigár/sexuálních dvojsmyslů/násilí neexistuje. Pokud je aspoň úsměvná, dozvíte se od šéfový, že je moc odtržená od mexický kultury. Ach jo. Tipy na slušný virály vítány, vaše lajky taky! http://www.facebook.com/MKTPOINT.QRO

Dvakrát tejdně taky docházim na plavání, kde dostávám individuální tréninky. Trenér musí bejt zakuklenej Kulínský, jinak si nedokážu vysvětlit, proč se kolem něj ty děcka z reprezentačního týmu poflakujou ještě hodinu po skončení tréninku...Se mnou moc práce nemá, promluví na mě tak 3x za hodinu (a jedno z toho je naprosto nechutnej pozdrav s oslovenim Krista). Tréninky zřejmě kopírujou přípravu na překonání kanálu La Manche. 5x400 kraul, 20x50 kraulový nohy a podobný lahůdky. Posledně mi napálil 400 motýlek..pane trenér, Zachraňte Willyho dávali minulej víkend, to jste se měl dívat v bedně! Ale člověk si docela zvykne, mechanicky počítá bazény, dráhu má sám pro sebe, sluníčko pálí...cajk.

Po pár fiestách jsem pochopila, že bez salsy tady prom queen nevyhraju, a nechala se zapsat do kurzu. Když se to umí, je salsa zábavná a sexy. Když ne, je směšná a trapná. Seriál Jak jsem poznal vaší matku byste na našich lekcích fakt nenatočili. Hodina připomíná parodii na taneční, akorát se neházíte do gala a nemůžete si o přestávce dát na tajňačku pivo. Talent na to rozhodně nemam (žádná novinka), koordinace nohou, složitýho přehmatávání a otoček mi činí potíže. Můj požitek z hodiny se odvíjí od umu tanečního partnera (ty naneštěstí musíme často střídat). Pokud týpek nezná kroky, fyzicky vás odpuzuje a nevyvedenou otočku (při který to s váma našil do sloupu) svádí na fakt, že jste moc vysoký (depa, ty seš moc malej!), je těch 60 minut víc než dost. Když vás ovšem na večírku vede měsíční svit, zručnější Mexičan a flaška vína, máte pocit, že se vaše úsilí vrací i s úrokama. 

Čvrteční konec salsy znamená jediný - víkend začíná! I nasávání tu má stálej řád: v pondělí Las Miches, v úterý Barezzito, středa pauza, čtvrtek 4play,v  pátek a sobotu párty u někoho na baráku, v neděli oddech. Pondělky bejvaly fajn, než jsem se stala community volem a zabila volný úterky. Do úterního baru nikdy nechodim, škoda peněz za tágo a drinky. Highlightem jsou čtvrtky, jdem k Mexičanům nebo oni k nám, leju nejlevnější víno ve skle (75 Kč, bída) a vyrážíme do klubu. V pátek se pěkně prospim, zaběham si, píšu blog (not)..o víkendu cestujem. A zas od začátku. 

Konečně jsem si našla dobrou kejmošku, Češku (davem zní pohrdlivé pffff) Nikolu. Ne snad, že by mi tak chyběla čeština, ale je podobnej trosečník, poněvadž první semestr strávila v jinym kampusu a prošvihla ty rozhodující dny, kdy se člověk musel přifařit k jedný z početnějc zastoupenech národností (FRA/GER/GB). Pro Nikolu je už snazší mluvit anglicky než česky, furt to matláme do hromady, občas i španělu...radost nás poslouchat. Je to holka veselá, když jsem u ní minulej víkend spala, zmalovala mi xicht a dala si tu praáci schovat všechny zrdcadla, abych si to s tim decentnim mejkapem ráno odpochodovala domů...Občas nás doplní Diana, která je tu ale celej rok, chodí na praxi každej den a přátel má víc než dost. Kromě toho tu máme dva Jakuby, aby se to nepletlo (rodičovská invence při výběru jmen před 20 rokama - za pět!). Takový normální ČVUTíci, co si na nás pro samý skórování u Mexičanek těžko hledaj čas. Kromě ČR tu žádná země z bejvalýho SSSR zastoupená neni (kromě jedný nehezký Litevky).

Tak to jsem vám chtěla ve stručnosti nastínit...Z nadcházejícího cestování mam docela vítr, zvlášť z Kuby. Niky tam mezi Štědrym dnem a Silvestrem nechala snad 14 kolíků...Mexičani dycky rádi poradí a nikdy nic nečekaj, nechci nějakejm pobudům platit za to, že si je vyfotim na ulici! Ale žít za 400 Kč na měsíc, asi bych dělala to samý, že jo. 21. přilítam z Havany do Mexico City, čekam půl hodiny a přijíždí famílie, na to se těšim. Na začátku dubna se snad opět šťastně shledáme. 

Saludos, ¡cuídense!

Sláva, nazdar výletu!

Tý jo, evidentně se ze mě stává druhej Foglar! Zalíbení v náctiletých skautících a slušné mluvě jsem v sobě ještě neobjevila, ale o víkendu se mě zmocnil pisálkovskej absťák (zřejmě proto, že můj psací stroj ležel na stole mexickejm ajťákům). Dneska se s láskou a třesoucíma se prstama konečně můžu pustit do košatých vět a vzletných popisů o cestování.

Mexiko je krásná země obrovskejch kontrastů a nerovností. Asi jediný absolutně platný tvrzení, jakýkoliv další zobecňování vyvolá polemiky, v horšim případě fackovačky. Je nutný si přiznat, že po měsící bydlení v Querétaru nebo tejdnu surfování  v Cancúnu nemáte nejmenší tušení, "vo co tady go". Za zlatou mříží vás ale čeká poušt i džungle, neskutečná materiální chudoba i unikátní kulturní dědictví. Moje dosavadní cestovatelský zkušenosti nejsou sice o moc bohatější než slovní zásoba Ornelly Štikový, pár veselejch historek jsem ale posbírala.

Naplánovat jednodenní víkend na sobotu nebo neděli je triviální záležitost. Vyberete destinaci, taxíkem nebo MHD se odebéřete na autobusák, posedíte si 1-3 hodiny v autobuse, odfotíte si pár kostelíků a kaktusů a hurá domů. Silnice poměrně katastrofální, autobusy na úrovni Student Agency. Tomu bohužel odpovídá i cena (s politováním musim konstatovat, že s HDP roste i cenová hladina a pro Čecháčky už to tu levný fakt neni, i v pitomym Walmartu utratim za jídlo na tejden minimálně 700 Kč). Pokud takovým druhem zábavy opovrhujete, vězte, že brcholem trapnosti jsou výlety organizovaný školou, kterejch už se odmítám účastnit (ačkoliv finančně vyjdou nejlíp). Desítky studentíků (ještě připopilejch z páteční noci) se vyvalí na parkoviště, vytáhnou zrcadlovky (s kterýma neumí) a vystojí si frontu, aby pořídili naprosto identický foteeešky, kterýma večer zahltí fejšícek. Proběhne se město a organizátoři nás odvezou na oběd do hotelu, kde pak máme pool party (což je sice povrchní, ale aspoň voayersky zábavné). Vodní hrátky jsou přerušeny příchodem zaručeně pravých indiánských dcerušek, jejichž podupávání na trávníku se nemálo podobalo psotníku v pokročilém stádiu. Kdo se při takový autentický show nestih začervenat až na prdeli, je dovlečen do kroužku přičmoudlejch nebožek, povzbuzován k tanci urážlivým heslem "Come on, don't be so European!". Chvíle ostudy mi připomína následující rozkošná fotodokumentace, Šípy se u ní velice nasmál, snad se vám bude taky líbit.

Větší výzvu ovšem představoval prodlouženej víkend a vidina 4 dnů volna. Querétaro je slušnej výchozí bod, nikam to nemáte úplně daleko, naneštěstí ani blízko, i na tu bejbližší playu pojedete 8 hodin. Nechtělo se mi ovšem přidat ani ke školní partičce, kam jeli hlavně Frantící (záruka absolutního vyloučení z debaty), ani ke studentský organizaci sdružující studenty z celýho státu Qurétaro, jejichž video z loňskýho ročníku nápadně připomínalo připouštění hřebců (šukboudy a bujná poprsí ke zhlédnutí na http://www.youtube.com/watch?v=jLeEqX76hEY, vydžte, graduje je to v druhý půlce). Ne snad, že bych se při podobnejch výjevech křižovala a hledala v kabelce  růženec, ale nemam tu žádnou nejlepší kejmošku, která by mi slíbila, že mě při takovejch kalbách nenechá sedět v koutě... Proto jsem vyrazila s Kitty, Lindou a Robertem (Němci) do Michoacánu. Linda by mohla díky svýmu zápalu pro sport a cestování mohla aspirovat na mojí spřízněnou duši, bohužel má jednu zásadní charakterovou vadu - nepije. Robert by moh díky svejm plánovacím schopnostem aspirovat na přijemnýho společníka na cesty, bohužel má jednu zásadní tělesnou vadu - jedno oko modrý, jedno hnědý. Díky tomu sebou trhnete pokaždý, když mu chcete důvěrně pošeptat, že má levý oko jako pomněnku.  

První noc jsme strávili v hlavnim městě, Morélii. Cesta dostala punkovější punc až druhej den, kdy jsme mířili do rezervace motýlů monarch. Těm flundrám třepotavejm začíná bejt v říjnu u Velkejch jezer trochu kosa, tudíž se sbalí a odletí na jih. V březnu se na mexickejch jedlích pomilujou, vyčerpaný samečkové po sexu okamžitě umíraj (móda napříč všemi živočisnými druhy?), zbouchnutý motýlice to napálí na jihovýchod USA, nakladou vajíčka a taky natáhnou svý miniaturní bačkůrky. Vybrali jsme si ten nejhůř dostupnej park, okusili jízdu s místníma ušmudlancema v paradas continuas (narvaný dodávky, který vám přibrzdí, kde zrovna potřebujete) a dostali se do výchozího bodu (nepříliš důvěryhodnej "ranč"). Zaplatili jsme 15letýmu klukovi za to, že vedle nás mlčky pojede na koni, a vyškrábali se nad 3000 m.n.m. Nemohla jsem se ubránit zklamání, naivně jsem doufala, že motejlové budou lítat všude kolem..ty líný hovada ovšem nečinně poposedávaj na stromě. Po návratu do údolí jsme postavili stan v oplocenym, ale nehlídanym prostoru ranče (jako jediný, samozřejmě). Po večeři jsem nahodila pyžamo, zakuklila se do spacáku a usnula. Druhá nejhorší noc v mym životě mohla začít.

Za 3 hodiny mě vzbudila Kitty drkotáním zubů (ukázalo se, že dětská dečka v únoru spacák opravdu nenahradí). Seděla uprostřed stanu, šeptem opakujíc (dnes už legendární) větu "Somebody is walking around."  Poslouchala jsem šustění trávy a říkala si: "A kurva, je to tady. Neříkali nám snad, ať se na to stanování radši vybodnem? Kéž by nás jenom okradli...neměla bych si vyndat kartu z foťáku? Naivko, zeptej se španělskejch turistek z Acapulca... Ty jo, já přece ještě nemůžu umřít..dyť tady ani nemáme signál..dycky jsem s imyslela, že si před násilnou smrtí stihnu ještě napsat smsku..". Situaci příhodně dokreslovaly světlice, který okolní vísky v oslavách místní Panenky Marie odpalovaly každejch 5 minut, a vytí domácích pejsánků (rozuměj ochočenejch kojotů). Pomočená strachy jsem nakonec opět zalomila. Budila jsem se ale každou hodinu, hnáty mi umrzaly, modlitby docházely. Nadšenějc jsem v 7 hodin ráno asi nevstávala. Zbytek tripu už byl docela nuda, přesunuli jsme se za přírodníma bahnitýma lázněma, kde nás ceny chatek přinutily překonat 10 hodin starý předsevzetí "no more camping".

Na tomhle výletu mě ovšem začala vytáčet Kitty (v mojí nejčernější náladě momentálně nehezky přezdívaná i rejže). Kristovo rány, ježkovo voči, panenko skákavá! Ta holka je ztělěsněnim turismu nejhrubšího zrna. Konstantně ve mně vyvolává chuť vyškubat všechny stránky jejího korejskýho pasu, narvat jí je hluboko do chřtánu a umlátit jí tisícistránkovym vydání Lonely Planet. My se několik dní bavíme o "butterfly place" a ona se v půlce krpálu zeptá, co tam nahoře vlastně uvidíme. U vrat ranče se táže, zdali je ta hnědá zapáchající hmota na zemi koňské lejno. V průběhu celýho tejdne nemá zdání, co by chtěla o víkendu dělat, nic nenavrhne, k ničemu se nevyjádří...aby se v pátek večer triumfálně zeptala, kam ráno vyrazíme. Seznam věcí ke sbalení pochopitelně vítán. Ze španělštiny nepřeloží ani číslovku (často vypadá, že nepobírá ani to numerický vyjádření).  Mam pocit, že takovej vegetativní stav je pro ní ale typickej: studuje anglickej jazyk a literaturu, ačkoliv nesnáší čtení a ví, že jí to v budoucnu k ničemu nebude. Povoláním se teda fakt minula. Pokud se po večeři objeví ve dřezu neumytá pánvička, přibíhá Haenee do kuchyně a se zápalem Jessicy Fletcherové pátrá po tom, kdo zanedbal svou občanskou povinnost a dovolil si na dvě na-nose-kundy odpočinout. Pevně doufam, že se můj názor na Asiaty v budoucnu ještě změní.

Tak e , žse nám poutníkův deník změnil v (ne)slušnej hejt..Příští příspěvky snad budou láskyplnější, za 10 dní mám se Šípym dostaveníčko na Kubě a pak přijíždí má drahá rodina, pojedeme do Mexico City a na jih do Oaxacy (Puerto Escondido nevyjímaje). Do tý doby snad sithnu ještě něco připsat, pak se na 3 tejdny odmlčim...Vy se opatrujte a napište mi (aspoň adresy, začínám rozesílat první pohledy).

Saludos, vaše Kris (Týna se tu moc nechytla).

Kurva, do prdele, to me sere...

Bylo slunne patecni poledne. Posnidala jsem a chystala jsem se napsat dalsi prispevek...po tom, co se kouknu na Misfits..v posledni fazi stahovani titulku mi ovsem spadnul internet. Nemela sem chut cekat na restart a udelala sem zasadni chybu, vypnula milovany Lenuvko mechanicky. Nebylo to poprve. Od ty doby se ovsem odmita dostat pres zahajovaci stranku Windows. Misto psani jsem nabehla do skoly...ted me posilaj k nekomu na zalohovani dat, nez mi to preinstalujou. Odpoledne a fura pesos v riti. Pitomy mierda mi bohuzel dostatecne nereflektuje situaci, tak jsem si prisla zanadavat aspon sem. Drzte mi palce.

Týna běží o život

Milí čtenáři! Otázečky ohledně vydání dalšího příspěvku se začaly množit rychlejš než myši domácí, pokusím se vás teda (dočasně) uspokojit..úterkem jsem pochopitelně nemyslela to nejbližší, naivkové! Mañana syndrom je tuze nakažlivá a příjemná záležitost, prosím Vás proto o strpeníčko v obdobích sucha...Děda na Skypu vyjádřil obavy, jestli to s tím etanolovým opojením trochu nepřeháním (tak určitě né!), tak si dneska dáme lekci o lidech a cooltůře. V úvodu bych ráda podotkla, že moje názory na Mexiko jsou doposud značně zkreslené, neboť  Querétaro neni průměrný mexický město a Tec neni průměrná mexická škola (aspoň za předpokladu, že nemáte s pojmem průměrná škola spjatý školný 130 000 Kč za semestr). Moje příprava na kulturní šok se omezila na přečtení prvních dvou stránek Lonely Planet, tudíž jsem se docela bála, co mě tu čeká. Co tady našince zaskočí nejvíc?

1. Počasí. Momentálně se teploty pohybujou kolem 75° (akorát Fahrenheita, chacha), tudíž 25° Celsia (ty se tu používaj). Vlhkost vzduchu v normě, pocitovka normální.  Naše léto to ale nepřipomíná - ráno a v noci člověk klepe kosu, v lednu jsem unosila i svůj zimní kabát a boty (ne ty  s kožíškem a milimetrovou podrážkou, proslavený výpravou do Finska). Stmívá se už před 7 večerní. Hic má vrcholit na přelomu dubnu a května, tropickejch hodnot tady ve vnitrozemí ale díky  vysoký nadmořský vejšce (1800 m.n.m.) a pohořím podél obou pobřeží nedosáhne. Na roční období se tu nehraje, Mexičani nosí ty samý hadry v průběhu celýho roku. Ze začátku jsem se snažila machrovat a chodit furt v dlouhejch kalhotech, první opruzeniny mě ale donutily potupně přiznat svůj evropský původ a nahodit kraťasy. 

2. Jazyk. Většina zahraňáků španělštinu neovládá, což je naprosto v pořádku, dokud neopustíte školní areál. Za zdma Tecu jste  namydlený,  ale místní se s vrozenou trpělivostí na to vaše poulení vočí, kroucení končetin a hekání hodný Wimbledonu rádi podívaj. Já běžkou komunikaci docela ovládám (sofittikovaná spojení z VŠE jako "rozchod kolejnic" nebo "dokumentární akreditiv" jsem bohužel do objednávání tacos ještě nezakomponovala), ránu ovšem představuje slovní zásoba, diametrálně odlišná od tý používaný ve Španělsku. Pojem resaca je očividně výstižněj jenom pro kocošku způsobenou demižonem sangrie, po tequile a mezcalu vás sužuje krutější cruda. Pokud jste se  od špaňárů naučili, že pedo znamená prd, zřejmě vás uvede otázka Qué pedo? (obdoba what's up) do slušnejch rozpaků (dyť to byl tichošplápek s vůní fialek!). Na Pyrenejským ostrově řeknete coger pokaždý, když chcete něco vzít/zvednout/chytit, přijedete ke kaktusům a ouha, hned mluvíte o šukání! Moje slovní obraty jsou tudíž mezi Mexičanam zaručeným zdrojem zábavy. Ráda se ovšem nechám poučit, proto už vim, že lidem z Mexico City se říká chilangos a zbytek národa je nesnáší, a nejluxusnějším kočičkám z vyšších sfér fresas (tzn. jahody) a jsou těžko k mání. Mě zas baví používání anglickejch ve španělskejh větách. Proč říkat spolubydlícím roomie, když existuje nápaditý výraz compañero de piso?

3. Lidi. Mexičani jsou prostě skvělý (tímhle tvrzením se nesnažim naštvat svoje český felly). Pozorný a starostlivý. Dělá jim upřímnou radost pozvat vás na večeři nebo večírek a starat se o to, abyste se dobře bavili. Na rozdíl od ostatních od vás ovšem žádnej revanš nečekaj. Všichni mí kamarádi umí anglicky, díky výměnnejm pobytům i francouzsky nebo německy, všichni byli v Praze (samozřejmě se jedná o dost nereprezentativní statistickej vzorek). Minulej tejden jsem ale v rámci zkoušky ryzosti našeho přátelství trošilinku pozvracela auto (zvenku), tak uvidíme, jak moc to myslej vážně...Než začnete zpochybňovat motivaci milýho chování kluků, ráda bych vás ujistila, že za ním stojí jiná mentalita, nikoliv nekalé postranní úmysly. Při posezení v termálních pramenech jsme si povídali s naprosto cizí Mexičankou, která nám po 5minutový známosti nechala na vrátnici svoje číslo, fejsíček i adresu pro případ, že bysme sháněli nocleh v jejím městě. Mi casa su casa na 100 %. V kontrastu s okouzlenim místníma jsem zaujala postoj "všichni zahraňáci stojí za hovno v nohavici". Ráda bych to změnila, ale nemůžu si pomoct, olíbávání s Evropanama je falešný jako triko Adidus ve vietnamský tržnici. Myslim, že jsem nějak nechytla začátek, kdy se lidi poznávali v hostelech, než našli priváty. Našlo by se ale pár holek, s kterýma bych se ráda bavila víc..uvidíme, jestli neni pozdě.

4. Spousta roztomilejch, iritujících a absurdních detailů! Pro přeborníky v třídění odpadu, jakýma Češi podle posledních zpráv jsou, je absence popelnic na ulicích poněkud traumatizující (prostě pohodíte pytel s odpadkama poblíž dveří a čekáte, sázíte se s ostatníma, jestli ten bordel: sublimuje/někdo sežere/poslouži jako stavební materiál při stavbě bydleníčka na okraji Mexica City). V kontextu mexickýho chaosu mě dostává do kolen pokyn na sáčku s polívkou "přidáme 437 ml vody". Pardón, pipetu a odměrnej válec jsem při laborkách na gymplu zapomněla ukrást! Stejně úsměvný jsou i nápisy ve (vysoký!) škole a některejch restauracích, který vlčím dětem připomínaj, že možná není úplně od věci si po vyprázdnění stolice umejt pazoury (zejména v případě, že vám rodiče nedokázali vštípit ani používání toaletního papíru..). Titul "chuj desetiletí" tímto uděluju čurusovi, kterej se zasloužil o to, že mexická A4ka je o pár milimetrů širší, díky čemuž nemůžu bejt well-organized student a strkat si materiály do euroobalů (košilek, jak říkáme my sekretářky). Každodenní výzvu a chvíli hrůzy ovšem představuje přecházení silnic (back to basics!). Přechody a semafory pro chodce Mexičani zřejmě považujou za trapný výdobytky západního kapitalismu. Polovinu času pětiminutvý cesty do školy mam proto vyhrazenou na postávání před čtyřproudovkou, kde na obrubníku přešlapuju jako Míra Dušek V Pelíšcích, s hlubokym nádechem zavíram oči a sprintuju "to the other side". Tenhle proces někdo z erasmáků pojmenoval trefně "run for your life". K místnímu koloritu neodmyslitelně patří i  žebrající vozíčkář, kterejch za slunnejch dní parkuje vedle ostrůvku uprostřed silnice, a stáhne vás o poslední drobáky na kafe, drze zneužívajíc vaší momentální emoční nestability a strachu o holej život.

To by snad pro dnešek stačilo...to slibovaný cestování příště, radši se nesnažim odhadnout datum uzávěrky..jen mi ten blog pěkně kontrolujte, už jsme dávno překonali 1000 zobrazení (díky!).

Adiós, cabrones y cabronas!

Have a bloody good birthday!

Omlouvám se za menší výpadek, ale to víte, múza neni kurva prodejná a nepřijde na zavolanou. I kdyby se náhodou bez předchozího avíza stavila, pravděpodobně by našla redaktorku Bobkovýho listu ve značně podroušeném stavu...
Vrátíme se zpátky o 2 tejdny. Oslavě narozenin jsem se sebestředností sobě vlastní dycky přikládala velkej význam...od oslav v dětskym koutku v Mekáči (mamí, dostaneme všechny Happy Meal?) přes nesmělé teenage akce u nás doma (chtěla bych vidět, jak by se dneska 15 spolužáků zabavilo na celej večer s 10 Friscama) po deliria tremens v Pivoňce. Ovšem dycky s (víceméně) spřízněnýma dušema. Po 10 dnech povrchních a lehce nucenejch známostí jsem fakt neměla chuť si v sobotu připomínat, že všichni, na kterejch mi záleží, jsou na druhý půlce planety. Tohle rozpoložení umocnila i čtvrteční uvítací párty pro erasmáky...nečekala jsem, že by si studentíci na výjezdu krátili vlahé mexické večery předčítáním poezie a diskuzemi na téma Plánované rodičovství, ale tuto?! Při pohledu na natřískanej parket se mi vybavila Terky krutopřísná placka (hrdě nošena na školní batožince roku 2003)  s nápisem "Říkej mi broučku a já po Tobě polezu". Vypadalo to na šampionát světový úrovně, soutěžilo se zejména v disciplíně flusni-mi-do-krku a votři-si-vo-mě-ty-upocený-pracky. Z hlubokého zamyšlení o pokleslé morálce dnešní společnosti mě vytrhla Brazilka: "Víš, já jsem minulej pátek spala s támhletim Němcem...jenže v sobotu mě viděl odcházet s jednim Čechem, tak se asi naštval a dneska dělá do tý Francouzky..ale né, i Čech byl dobrej, ale chci znova Němce, co mam dělat?".  Slovy nejmenovaného internetového prohlížeče: Ale toto je nepříjemné! Se svym " I wouldn't cheat on my boyfriend" jsem tu za zapšklou světici, náboženství "I just hope that everbody's using rubbers" má podstatně víc stoupenců. Úspěšně se proto realizuju v roli drbny, holky u snídaně přihodí svoje poznatky, vyhlásíme střelce večera a těšíme se na další mejdan. Obávam se ovšem, že tempo přílivu šprochů není trvale udržitelný, protože do měsíce proběhne veškerá výměna genetickejch informací.
Pátek byl podstatně lepší, 70 lidí se naštouchalo na jednu střechu v centru. Povzbuzená litrem vína jsem se jala diskutovat o cestováni a Kunderovi s Mexičanama (na dně druhý flašky ovšem čekala krutá pravda a zjištění, že spíš jenom přikyvuju). O půlnoci mi začali kaktusové gratulovat, pustili mi pár songů a 23. rok existence se při pohledu na veřejný osvětlení v dáli nezdál tak marnej. Skončila jsem s nima nad ránem marnýma, ač zábavnýma pokusama o tanec salsy a falešnym zpěvem mariachi.
Sobotu jsem luxusně proflákala, na večer se odebrala do Walmartu a koupila si girlandu, dort a 1,75 Bacardi. Pozvala jsem asi 15 zahraňáků k nám na byt. Kitty mi uvařila večeři (naneštěstí je v kuchyni ještě větší analfabet než já, tudíž tepelná úprava květáku a brokolice spočívala v ohřevu na pánvi) a Laura (francouzská spolubydlící) mi upekla buchtu. Před desátou se pomalu začali trousit hosté (zvyknout si k oficiálním začátkům přičítat hodinu a půl je náramně jednoduchý). Zábava přišla ještě dýl s Mexičanama. Ty jsem nikde nenabalila (ačkoliv musim namyšleně uznat, že cokoliv s tmavší než olivovou pletí na mě dycky letělo,což v případě Arabů, Indů a podobnejch kofolek neni žádná výhra), jsou to kamarádi mýho Big Brothera, kterej mi tu má pomáhat s erasmáckýma trápeníma. Díky nim jsem si mohla vychutnat mexickou tradici, podle který si oslavenec musí kousnout nenaporcovanýho dortu bez použití rukou (ano, hádáte zcela správně, chytí vás za krk a utřou to pracný nalíčení podle poslední Elle do šlehačky a polevy). Ani jsem se nestihla pořádně ztratit v časovejch posloupnostech, subjuntivech a další úskalích španělštiny, najednou byly 3 ráno a náš "depa" (zkratka slova departamento) praskal pod náporem 30 lidí. V 5 ráno plantážníci uznali, že ani dneska mě tu salsu nenaučí (vysvětlujte jim, že v Evropě si vystačíme s broušenim nebo kolegiálním vrávoráním v kroužku), trochu to tu poklidili a odešli. Seděla jsem v naší obejvákokuchyni, zbořená jako berlínská zeď, a pouštěla si youtube. Najednou slyším dupání a funění, za který by se nestyděl ani muflon, načež dovnitř vpadne (úplně cizí) týpek a okamžitě za sebou zamkne. Pokud se o mě v tomhle momentu ještě nebojíte, dovolte mi poznamenat, že mu z ksichtu chčijou Niagáry krve. K smrti vyděšenej je ovšem jenom on, mně to trojka na žíle neumožňuje. Posadí se na gauč a fňuká, mezi hekama je rozumět akorát "puta madre". Na moje pohostinný "nechceš vodu, nemam zavolat taxíka?" moc nereaguje...To už se ovšem vzbudí Kitty, přichází do kuchyně a valí voči, jak jí jenom asijská kožní řasa umožňuje. Týpek se zvedá a míří do útrob bytu, naivně si myslim, že na záchod...směle si sedá na mojí postel a vypadá, že mu tu malinovku utře do polštáře, čímž mě teda dorazí a snažim se ho vypakovat. On jenom koulí bulvama, ať jsem potichu, evidentně po něm jdou. Nakonec se poslušně vrátí do kuchyně, obhlídne situaci z okna a nakonec odchází. Asi to zní děsivě, ale pokud máte slušnou průpravu z domova a jste zvyklí otvírat dveře sousedovo submisivním partnerkám, který trochu dostaly (nejenom) na prdel, přijde vám taková situace jako ideální příležitost po vybarvení políčka "dobrej skutek" ve Foglarovo modrym životě...
Od tý doby nicméně zamykáme oba dva zámky na dveřích, někdy i mříž na schodech..lehce mi to komplikuje vztah s Laurou, která sice jako jediná bloody mana neviděla, ale o to víc vyšiluje. Běda tomu, kdo přijde domů a okamžitě za sebou nezamkne! Když mě jednou navštvili mexický bratři a já jim vyprávěla tuhle historku, propadla silnýmu podezření, že se smějeme jí (přitom jsme žertovali na účet jejího možnýho nechtěnýho těhotenství, pfff)...další den se dokonce zeptala, jestli jsme jí  část historie nezatajily. Just because you're paranoid doesn't mean they aren't after you, že jo. 
No, moc dlouhý to nebylo, ale už musím běžet, rychlý vínko volá. V pondělí je  volno, tudíž máme puente (most, rozuměj prodlouženej víkend), ráno vstáváme a vyrážíme na cesty...o cestování, denních strastech a kulturních rozdílech zas příště. Skoro určitě v úterý. Užijte si víkend, amigos..un besito (frajeři na chatu píšou 1b).

Dřepkins po mexicku

Vážení příznivci mého nepravidelníku, rozhodla jsem se strávit nedělní večer s váma a pokusit se vyvolat úsměv na vašich pondělních kyselejch ksichtech (což půjde ztuha, dneska chci napsat něco o škole a ta moc radostnejch chvilek nepřináší). Pro rozvrh jsem si šla se značnou skepsí, protože většina lidí si dost stěžovala (škola v pátek nebo hydraulika ve španělštině, když se vaše slovní zásoba skládá z cerveza a tequila, přiliš nepotěší). Referentka se culila jak měsíček na hnůj, objala mě (aniž by mi do zad píchla švýcarák, jak by český študák předpokládal) a položila přede mě papír s volnym úterym i pátkem?! Very nice beautiful.. škoda jenom, že mi místo ulejvárny Kulturní a sociální historie Latinské Ameriky z důvodu časový kolize s jinym předmětem zapsali Regionální scénář Jižní Ameriky a Karibiku, aniž by to se mnou nějak konzultovali...Tahle chuťovka je ve španělštině se samýma Mexičanama a hned na první hodině jsme si museli připravit prezentaci o současnejch problémech vybraný země regionu a osvětlit je spolužákům...koktáním o inflaci v Argentině před plnou třídou si člověk zrovna ego nepohoní, to vám řeknu. Tenhle předmět chci "dropnout" (drop it like it's hot, že) a nahradit ho pracovní stáží ve firmě (dva roky hraní si na kokota mi evidentně nestačily). To je zřejmě blbej nápad, stáž je neplacená a 140hodinová, ale co kdyby tahle kokotská položka na seznamu kokotin, co jsem kdy dělala, rozhodla ve výběrovym řízení na überkokotskou pozici? Ne, nemam problém s nadužívánim slova kokot. Podnikání v Mexiku a Úvod do mexické kultury vypadaj podle ukazatele přínosnost/obtížnost slibně, zapomeneme-li na fakt, že měli bejt ve španělštině a jsou v angličtině.. od Mezinárodního marketingu jsem moc nečekala, ale profesorka nás zahrnuje zajímavýma případama z praxe (kdo uhádne, proč Tampax nedokázal za 35 let  proniknout na mexickej trh, u mě má pivo). Kapitola sama pro sebe je vopičárna Regionální scénář Evropy (v angličtině s Mexičanama), od který čekam hlavně získání odstupu a novýho úhlu pohledu. To se teda daří, protože některý názory našeho ráchlýho učitele by člověk  nevymyslel ani při zavíračce v Pivoňce (snad možná po přesunu do Kuličky). Doteď jsem mezi holokaustem a současnym fungováním EU žádnou spojitost neviděla. Člověk si každopádně osvojuje nový slovíčka a spojení, který bohužel v životě asi nepoužije ( "Excuse me, where can I find the gas chamber in this hotel?"). 25 kreditů, díky čau.

Každej by asi předpokládal, že tu vládne uvolněnej jižanskej styl, ale opak je pravdou. Tec je v podstatě gympl, ve třídách je nás kolem 20, dostáváme fůru čtení a úkolů na doma. Učí se od 7 do 22 hodin. Studenti mají povolený 2 absence, což při 16 výukovejch tejdnech neni žádnej šlágr. Přijdeš o 5 minut pozdě? Zamčený dveře a absence. S očividnou opičkou na krku? Absence. Člověk si ovšem píská, že za tu buzeraci nemusí na rozdíl od místních platit. Kampus hravě předčí zázemí českejch škol, najdete v něm 16 budov, baseballový hřiště, tenisový kurty,venkovní bazén i obrovskou knihovnu s DVD titulama všech žánrů (zkuste říct knihovnici na vašem ústavu, že si chcete prodloužit Sex a Lucíu..). Přehlídka pokrokovejch vymožeností vrcholí vozejkem zřejmě ukradenýho z nějaký zoologický, kterej pendluje mezi budovama pro případ, že jste líný hovada a nespokojíte se s možností popadnout kolo a odhodit ho na libovolnym stanovišti. Vstup do kampusu na čipovou kartu. Více k vidění v úchylnym klipu: http://www.youtube.com/watch?v=IcXOKkQDK6s . Obrazová příloha brzo na FB.
Nejvíc lovely se mi všem jeví školní taxíky, který jsou permanentě přistavený u hlavního vchodu. Méně lovely jsou bohužel jejich řidiči, který vulgárním pohledem nepokrytě zkoumají, jestli už se ty tacos sežraný nad sobotnim ránem projevily na rozměrech vaší zadnice. Svezou vás ale o trochu levnějc  než běžný, taky levný tága. Neni problém se tu vézt 15 minut za 60 Kč, což je při plnym obsazení auta směšná částka. S laskavym svolením šoféra taky můžete jet z mejdla v 5 lidech. Amerika je možná země neomezenejch možností, ale v Mexiku je všechno možný.

Ve škole se odehrávaj i další aktivity, od kursů salsy přes fotografii po tochito, což je místní forma americkýho fotbalu. Má to jedinej háček - po výběru kurzu ho musíte 3x tejdně v pevně danejch hodinách navštěvovat. Nejvíc mě lákalo tango, ale nejsem si jistá, jestli se by má pojišťovna zaplatila těžký pohmožděniny nártů potenciálních tanečních partnerů. Zůstala jsem proto věrná svýmu naturelu a sportu a zapsala si pilates (dosavadní zkušenost: 0) a "sportovní pas", s kterym můžu vlézt do 30 různejch hodin. Původní, poněkud ambiciózní plán počítal s reprezentačním týmem v plavání. Trenér mě sice po zkouknutí stylu přijal (prsa prej dobrý!), ale záhy se ukázalo, že trénink je každej den včetně soboty a trvá 2 hodiny? Takovou  vzpomínku na časy, kdy jsem házela šavle před každym závodem na každym bazénu od Brna po Domažlice, jsem musela s díky odmítnout. Kouč se ale uvolil mě 2x tejdně trénovat, což bude bohatě stačit (na pólu člověk rychle zapomene, jak je to ploužení vod stěny ke stěně votravný). Sil mi nepřidává ani teplota vody (pro Podolí by stačila na vířivku). Už skoro rozumim, co se po mě zrovna chce (Trenér: Do půlky pomalu, potom na maximum, progresivně, jasný? Pilná horlivě přikyvuje, odráží se a vystřeluje nejrychlejšim tempem...). Myslela jsem, že Steppačkám přivezu nějaký to know-how, ale první trénink se nes ve stylu "čtvrt hodiny kraulový ruce-dobrý, stůj-čtvrt hodiny kraula-fajn, patnáct minut kralouvý nohy". Zajímavou kulturní odlišností je ovšem místní provedení dřepu. Člověk nemusí jít až k zemi, ono to bolí už v připosraný poloze zvaný podpřep, kde taky Mexičani končí. Konec výmluv na bolavý kolena.

Už únavou ryju držkou v zemi...Příští díl snad bude záživnější, můžu slíbit popis frivolních praktik zahraničních studentů a svý vypečený oslavy narozenin. Dojde i na krev, tudíž se máte na co těšit! 

One fine day we'll fly away ..

Šedivá je teorie, zelený strom praxe! Po seznámení s teoretickými východisky z prvního příspěvku na to můžeme vlítnout. Z 8. ledna jsem měla strach posledních pár měsíců, protože bych se asi označila za vítací typ, ale na loučení zvědavá  rozhodně zvědavá nejsem. Díky vstávání ve 4:30 mi ale závažnost situace moc nedocházela. Emoce byly dávkovaný pečlivějc než v romantický komedii s Drew Barrymore - s mámou jsem se rozloučila u výtahu, se Šípym před barákem, se sestřičkou v Berouně a s tátou na letišti. Do Londýna se mnou letěla i Tonya Graves a "borec z NHL" Voráček (neměla jsem šajna, kdo to je, ale kamery a mikrorfony nešlo přehlídnout). 3 hodiny čumendy na Heathrow docela utekly a já se těšila na svůj let do Dallasu s American Airlines. Při čekání u gatu mi došlo, že bych měla rychle začít vzývat všechny božstva, aby vedle mě neseděl ňákej bodrej hovornej jižan s nedostatkem pochopení pro mojí narkolepsii. Dopadlo to ještě hůř: dost přátelskej Maďar, kterej měl ovšem příšernej přízvuk a mluvil strašně potichu. Na začátku rozhovoru mě ujistil, že máme fakt smůlu, protože letadlem bez obrazovky pro každýho už teda dlouho neletěl. Využila jsem svojí kick-ass schopnosti okamžitýho usínání, tudíž se naše debaty omezily jenom na dobu jídla. Poslední 3 hodiny se šíleně táhly, maďarskej salám mě sledoval periferním pohledem (ale hodně pozorně, jak zpívá Macháček) a nepolevoval ve snaze o (jakkoliv absurdní) konverzaci. Vrcholem byla asi chvíle, kdy jsem ládovala pomeranč a chlapec se zeptal, jestli mam hlad (ne asi kámo, zaháním kurděje!). Nad Dallasem řádila bouřka, nabrali jsme zpoždění a na přestup mi zbylo asi 40 minut (ano, stejně mi stihnul narvat vizitku). S vočima navrch hlavy jsem doběhla ke gatu, co byl na letence..nikde ani noha, na obrazovce žádná destinace. Správnej gate byl nakonec o 4 přepážky vedle. Zaregistrovala jsem, že nechytam vůbec žádnýho operátora a stihla otevřít notebook a nahodit gesichtbuch, abych si přečetla dotaz od spolubydlící, kdy přesně přilítam, že chce jít ve 23 hodin na párty. Nastoupili jsme do miniaturního letadýlka Káněte (asi 15 řad, jedno sedadlo, ulička, 2 sedadla) směr Querétaro a dopřála jsem si poslední klidnej šlofíček.

Po přistání mě začaly sužovat obavy, co budu sakra dělat bez toho mobilu. Potřebovala jsem zavolat Korejce, aby se laskavě zmastila na bytě a nikam nechodila, a Kubovi (kluk z ČVUT, kterej tu je na celej rok, dělá koordinátora a měl mě vyzvednout a hodit na byt). Než jsem si stihla vyhlídnout dobromila, co by mi moh půjčit telefon, ukázalo se, že nemam kufr. Odvoz samozřejmě nikde..čekala jsem v hale, než seženou někoho gramotnýho na vyřízení kufru, a stěží zamačkávala slzy. V tom se objevil Kuba s mexickym kejmošem, já se uklidnila, sfoukli jsme papírování a jelo se na byt. Tam už čekali erasmáci v čele s mou korejskou spolubydlou. Jmenuje se Haenee, ale dala jsem jí krycí jméno Kitty podle japonský kočičky, kterou má na triku každá 4letá holčička, co na pískovišti něco znamená. Uvítání bylo pěkný, abstrahujeme-li od faktu, že jsem po tý cestě musela vonět jako kýbl hoven a nevypadala o moc líp. Někdo mi pohotově půjčil ručník a všichni se radši zdekovali, dala jsem si sprchu a usnula.

Od středy do pátku probíhaly orientation days. Je tu 132 zahraňáků z 24 zemí od Saudský Arábie po Dominikánskou republiku, ale vzhledem k velkýmu rozptylu oborů se s většinou na hodinách potkávat nebudu.  Zarážející je i vysokej počet Čecháčků (2x ČVUT, 1x Metropolitní a já, taky 1x). První den jsem byla řádně vypruzená z absence kufru (copa toho, ten je Terezky, ale ten obsah!) a ice-breaking aktivity mě neskutečně iritovaly. Nutit dospělý lidi, aby: navlíkli co nejvíc hadrů na jednoho člověka/ kreslili na vajíčka/ si sedli na trávu do lajny a podávali si nad sebou mokrou houbu, než tak dostanou vodu z jednoho kýble do druhýho, je trestuhodný. Nejhorší ovšem byl fakt, že některý lidi to evidentně bavilo (rodičové, dopřejte prosím svým ušáčkům světový rozhled a posílejte je na dětské tábory, ať se po dvacítce smějou sofistikovanějším věcem). Podobně úsměvnej byl i workshop o "globálním občanství" (těhle vzletnejch slovních spojení mam z VŠE plný kecky), kde nám kladli na srdce, abysme se nesvlíkali na plážích, nebrali si cizí lidi domů, nesmskovali na hodinách a nekupovali si drogy. V týmech jsme pak museli tyto užitečné rady ilustrovat a každá z nich byla doplněna korespondující historkou z uplynulejch semestrů. Zde jsem se bohužel nehezky zviditelnila.... Hlavní boss JC začal další historku bez pointy nešťastnym obratem "There were two girls..", po kterym následovala pauza akorát tak dlouhá na to, abych do ticha zařvala "...and one cup". Kdo nechápe, negooglí (mami, tati, fakt ne), ostatní se snad smějou, úchylové z Masarykáče nejspíš brečí smíchy. 

Ve čtvrtek přijel náš třetí spolubydlící, Francouz Kevin. Angličtina zoufalá, vlasový porost taky. Po dvou nocích si sbalil a šel bydlet jinam a my ho plynule nahradily povedenějším modelem, jeho krajankou Laurou. Ta miluje vaření, což oceňuje zejména Kitty, která div netleskala nadšenim, když jí Němci od naproti naučili vařit těstoviny (ale ona za to nemůže, doma žije s rodičema a jí jenom rejži nebo cereálie).Teď tu máme správnou holčičí pohodu a Kitty dokonce upustila od nápadu najmout si uklízečku...Naproti nám bydlí čtyři kluci z Německa, bejvá jich tam ale imrvére šest. V podstatě jsou (roz)tomilí, ale v partě (tudíž skoro pořád) mají tendence mluvit německy a jejich humor je poněkud monotématický..Baví se tim, že jednomu z nich říkaj Uwe Doble (doble znamená překvapivě dvojitý, jako to w v jeho jméně) a dalšímu Timo Absence (protože nechodí na všechny mejdla jako oni). Taky udělali legendu z jinýho kluka, kterej tu byl před nima a psal o tom hodně podrobnej blog, kterej všem lidem s oblibou ukazujou (né, nemusíte jim posílat tenhle odkaz). Do školy to máme 5 minut pěšky a v okolí bydlí i většina lidí...na koleji nikdo nebydlí kvůli přísnýmu režimu a večerce, která se tam dodržuje. Alternativou je host family, což je hezký, ale drahý.

Už mě pálí oči, tak hasta luego...příště (tak pozejtří) o škole. Předem děkuju za ňákej ten feedback (whatever that means).