Zdravím všechny čumáčky a ušáčky, co si udělali čas na další porci madridského zpravodajství! Pozorný čtenář si zřejmě všimnul, že jsem se minulý víkend úplně odmlčela, což mi jistě s velkorysostí sobě vlastní promine. Neměla jsem dost chuti a podkladů na ucelený a nešizený příspěvek. Teď mě honí tahle stránka i ve snech (noční můra každého blogera: je prosinec, odjíždím domů a na blogu visí pořád jen tři příspěvky - můj "online impact" klesá, nakladatelství stahujou kontrakty na knížku, umírám sama a zapomenuta), tak radši hurá do toho!
Po měsíci (čili třetině, fuj!) pobytu tady se věci začínají blížit stavu, kterej se označuje pejorativníma výrazama stereotyp nebo rutina, ale pro mě představuje spíš příjemnej denní harmonogram a pocit, že nejsem úplně ztracená. Z toho cizího nehostinnýho města se stává skvělý místo pro život, nad zmínkama o Barceloně se začínám vofrňovat a v neděli večer se z výletu najednou nevracím do "předraženýho pokoje s minimem světla", ale domů. I když...zde mě bohužel nečeká maminka s teplou večeří nebo milující partner s demižonem vína, ale ten nejúchylnější majitel s jakousi obsedantně kompulzivní poruchou!
Chápu, že existuje nějaká osa pořádkumilovnosti a uctívání řádu a pravidel, na který bych nejspíš byla v zápornejch číslech kolem hodnoty "chaotický mrdník non plus ultra". Soucit a podpora široké veřejnosti z neznámých důvodů nahrává spíš spořádaným spoluobčanům, který musí po čuňatech mýho kalibru sbírat špinavý ponožky a splachovat ranní lejno (Raduško, bejku můj, pamatuj náš vejlet do Švýcar!). Ale tenhle pán (v mé mysli přezdívaný všepojímajícím anglickým slůvkem creep) je fakt extrémní kousek. Je mu cosi přes 40 (stav: svobodný) a bydlí tu se čtyřma dvacátníkama, už to trochu smrdí. Dodávám, že pracuje z domova. Hrůzu mi začal definitivně nahánět při podpisu smlouvy (už ani nebydlim na černo, heč), kdy jsem si musela přečíst pětistránkový pravidla bytu, na který smlouva vyslovené odkazuje. Dovolte mi stručnou sumarizaci největších perel:
Chápu, že existuje nějaká osa pořádkumilovnosti a uctívání řádu a pravidel, na který bych nejspíš byla v zápornejch číslech kolem hodnoty "chaotický mrdník non plus ultra". Soucit a podpora široké veřejnosti z neznámých důvodů nahrává spíš spořádaným spoluobčanům, který musí po čuňatech mýho kalibru sbírat špinavý ponožky a splachovat ranní lejno (Raduško, bejku můj, pamatuj náš vejlet do Švýcar!). Ale tenhle pán (v mé mysli přezdívaný všepojímajícím anglickým slůvkem creep) je fakt extrémní kousek. Je mu cosi přes 40 (stav: svobodný) a bydlí tu se čtyřma dvacátníkama, už to trochu smrdí. Dodávám, že pracuje z domova. Hrůzu mi začal definitivně nahánět při podpisu smlouvy (už ani nebydlim na černo, heč), kdy jsem si musela přečíst pětistránkový pravidla bytu, na který smlouva vyslovené odkazuje. Dovolte mi stručnou sumarizaci největších perel:
- Nemyslete si, že si vyperete ve chvíli, kdy se vám nahromadí špinavý hadry a pračka bude volná. Dodržujeme přísný harmonogram ("pokoj č. 4 si smí vyprat v neděli od 12:00 do pondělních 18:00"). Za účelem tzv. "ochrany pračky" smíme používat jen 3 z 12 programů, kterýma mašina disponuje. Kdo si chce v jednom tejdnu vyprat víc než 2 várky, nechť si políbí prdel a přemáchne si oděv v ruce či zamíří do veřejné prádelny.
- Všichni jsme tu z nějakého důvodu a toužíme po úspěchu. Abychom ho dosáhli, potřebujeme klid na práci a odpočinek. Proto omezme návštěvy cizích osob jen na víkendy.
- V období 13-15 a 20-22 hodin neokupujme kuchyni víc než 30 minut, aby si všichni mohli dopřát teplý jídlo.
- Mrazák neslouží k rychlýmu chlazení flašky.
- "Ano, v létě je horko. Nechci ale potkávát nikoho bez trička nebo ve spodním prádle, Jestli chcete chodit bez trička, najděte si jiný byt." (No řekněte, kterej chlap bydlící s o polovinu mladšíma holkama by tohle napsal?).
- Nikdo z nás není dokonalý a já nečekám, že budete hned od začátku všechno dělat perfektně. Dovolte mi ale komentovat váš úklid, všichni se určitě můžeme zlepšit.
Spolubydlící jsou každopádně fajn, Španěl, Španělka a Polka. Moc ovšem nefellíme, neb tu neni žádnej obejvák ani stůl v kuchyni, tudíž večeři musí každej stlačit na pracovnim stole ve svym pokoji. Škoda.
Mojí čerstvou lásku k Madridu zažehnul i fakt, že už se tu necejtim tak sama. Definitivně jsem se pocitu osamělýho kuřátka, který se omylem zaběhlo Dádě Patrasový, zbavila v den, kdy přiletěl Marco. Marco je můj nejlepší mexickej kamarád a dost toho pro mě loni v zámoří udělal. Byl i poslední člověk, kterýho jsem v Querétaru viděla, protože mě vez na letiště. Teď je tady na celýho magistra. Studuje něco-jako-politologii, z čehož už od začátku pramení největší přidaná hodnota našeho kamarádství - dokáže mi vysvětlit spoustu zajímavejch kulturněhistorickejch úkazů. Vidíme se sice maximálně o víkendu, protože naše denní plány se dokonale vykrejou (školu tu maj vysokoškoláci denně od 16 do 20 hodin), ale to mi stačí. Madridské náplavy z celého světa, spojte své síly!
Kliku jsem měla i na kolegyni stážistku. Vydržet s někym 5x6 hodin tejdně a mít chuť s nim ještě trávit víkendy není úplná samozřejmost. Eliška je ale dokonalej parťák do nepohody. Čelem se staví i k nepříjemenejm úkolům (na rozdíl od nás hovniválů, co je koulíme před sebou, dokud nás ty sračky nepřejedou jak parní válec), ale není to taková hrotička a perfekcionistka, který byste se báli zeptat na radu. Jakožto studentka Arts managementu má jiný skills a zájmy než typickej absolvent mýho oboru, a tak se vám snadno může stát, že po práci nejdete na plánovanej shopping, ale na výstavu o Le Corbusierovi, aniž byste o něm v životě slyšeli.
Tím se výčet lidí, který tu znam, vlastně blíží ke konci. Kvantitativně si to ovšem nahrazuju pólistkama. Na trénink chodím každej pracovní den, pokud to program akcí Českého centra Madrid dovolí. Zázemí je tu perfektní. Nejvíc chodíme na bazén postavenej pro mistroství světa v plavání v roce 1986, kterej disponuje dvěma 50kama a doskočištěm (v tom plavu vůbec nejradějc). Na tréninku je nás tak od 15 do 20, většina holek je mladší. Dost z nich chodí trénovat i dopoledne. Na první pohled to žádný korby nejsou, ale skoro všechny výborně střílejí, uhrajou jakejkoliv post a o dost rychlejc přechází z obrany do útoku. Čtenáře chlórem nezkropené poučím o skutečnosti, že Španělky v tý naší "házený ve vodě" patří ke světový špičce. Nečekám, že mě tu za tři měsíce naučí víc než doma za deset let, ale splním si další svůj sen - zahrát si někde venku (rozuměj v zahraničí, nikoliv ve venkovním kúpalisku). Se svym adoptivním týmem si už v sobotu pinknu madridskou ligu, jupíjajej. Zvědavá jsem hlavně na pískání, protože jsem se byla podívat na jednom turnaji a rozhodčí do hry moc nezasahovali. Zřejmě to bude dost bolet.
V tomto bodě se přiznám ke svý nekonečný blbosti, abysme dnešní vyprávění zakončili vesele. Na prvním tréninku se mě trenérka ptala, na jakým postu hraju. Doma říkáme jenom vpravo/vlevo, vepředu/vzadu. Tady používají sofistikovanější systém číslování pozic, o kterym jsem měla pouze vágní představu. Frajersky jsem chtěla situaci rozčísnout bez trapnýho váhání a nejapnýho tázání a suverénně prohlásila, že na 4ce nebo 5ce. Bohužel jsem si to v palici očíslovala z druhý strany. Ano, 4ka a 5ka jsou vlevo, kde nehraju posledních pět let. Po první hře jsem samozřejmě mohla říct "pardón, já jsem trochu dylina a spletla jsem se", ale kdo by se dobrovolně vzdával lepší střelecký pozice? Nikdo. Jedině snad někdo, kdo k smrti nerad střílí...a kurva, to je přece můj případ! No, prostě si teď celej Madrid myslí, že v Čechách v rámci jakýsi pokročilý taktiky obsazujeme levou stranu bezrukejma vyjukanejma obránkyněma, a spoluhráčky při každý hře čekaj, jestli balon naperu brankářce do břicha nebo vysklim dveře do šatny. Ale já se třeba naučím střílet a to by moje podolský pusinky zcela jistě ocenily!
V nejbližších dnech čekejte krátkou, ale fotograficky bohatou reportáž z nedělní koridy. Holdujete-li krvi a pěkně stavěnejm bejkům, zůstaňte s námi!
Pac a pusu, trochu hnusu, zdraví Kris (jak tu běžně zkracujou mý jméno).
