Have a bloody good birthday!

Omlouvám se za menší výpadek, ale to víte, múza neni kurva prodejná a nepřijde na zavolanou. I kdyby se náhodou bez předchozího avíza stavila, pravděpodobně by našla redaktorku Bobkovýho listu ve značně podroušeném stavu...
Vrátíme se zpátky o 2 tejdny. Oslavě narozenin jsem se sebestředností sobě vlastní dycky přikládala velkej význam...od oslav v dětskym koutku v Mekáči (mamí, dostaneme všechny Happy Meal?) přes nesmělé teenage akce u nás doma (chtěla bych vidět, jak by se dneska 15 spolužáků zabavilo na celej večer s 10 Friscama) po deliria tremens v Pivoňce. Ovšem dycky s (víceméně) spřízněnýma dušema. Po 10 dnech povrchních a lehce nucenejch známostí jsem fakt neměla chuť si v sobotu připomínat, že všichni, na kterejch mi záleží, jsou na druhý půlce planety. Tohle rozpoložení umocnila i čtvrteční uvítací párty pro erasmáky...nečekala jsem, že by si studentíci na výjezdu krátili vlahé mexické večery předčítáním poezie a diskuzemi na téma Plánované rodičovství, ale tuto?! Při pohledu na natřískanej parket se mi vybavila Terky krutopřísná placka (hrdě nošena na školní batožince roku 2003)  s nápisem "Říkej mi broučku a já po Tobě polezu". Vypadalo to na šampionát světový úrovně, soutěžilo se zejména v disciplíně flusni-mi-do-krku a votři-si-vo-mě-ty-upocený-pracky. Z hlubokého zamyšlení o pokleslé morálce dnešní společnosti mě vytrhla Brazilka: "Víš, já jsem minulej pátek spala s támhletim Němcem...jenže v sobotu mě viděl odcházet s jednim Čechem, tak se asi naštval a dneska dělá do tý Francouzky..ale né, i Čech byl dobrej, ale chci znova Němce, co mam dělat?".  Slovy nejmenovaného internetového prohlížeče: Ale toto je nepříjemné! Se svym " I wouldn't cheat on my boyfriend" jsem tu za zapšklou světici, náboženství "I just hope that everbody's using rubbers" má podstatně víc stoupenců. Úspěšně se proto realizuju v roli drbny, holky u snídaně přihodí svoje poznatky, vyhlásíme střelce večera a těšíme se na další mejdan. Obávam se ovšem, že tempo přílivu šprochů není trvale udržitelný, protože do měsíce proběhne veškerá výměna genetickejch informací.
Pátek byl podstatně lepší, 70 lidí se naštouchalo na jednu střechu v centru. Povzbuzená litrem vína jsem se jala diskutovat o cestováni a Kunderovi s Mexičanama (na dně druhý flašky ovšem čekala krutá pravda a zjištění, že spíš jenom přikyvuju). O půlnoci mi začali kaktusové gratulovat, pustili mi pár songů a 23. rok existence se při pohledu na veřejný osvětlení v dáli nezdál tak marnej. Skončila jsem s nima nad ránem marnýma, ač zábavnýma pokusama o tanec salsy a falešnym zpěvem mariachi.
Sobotu jsem luxusně proflákala, na večer se odebrala do Walmartu a koupila si girlandu, dort a 1,75 Bacardi. Pozvala jsem asi 15 zahraňáků k nám na byt. Kitty mi uvařila večeři (naneštěstí je v kuchyni ještě větší analfabet než já, tudíž tepelná úprava květáku a brokolice spočívala v ohřevu na pánvi) a Laura (francouzská spolubydlící) mi upekla buchtu. Před desátou se pomalu začali trousit hosté (zvyknout si k oficiálním začátkům přičítat hodinu a půl je náramně jednoduchý). Zábava přišla ještě dýl s Mexičanama. Ty jsem nikde nenabalila (ačkoliv musim namyšleně uznat, že cokoliv s tmavší než olivovou pletí na mě dycky letělo,což v případě Arabů, Indů a podobnejch kofolek neni žádná výhra), jsou to kamarádi mýho Big Brothera, kterej mi tu má pomáhat s erasmáckýma trápeníma. Díky nim jsem si mohla vychutnat mexickou tradici, podle který si oslavenec musí kousnout nenaporcovanýho dortu bez použití rukou (ano, hádáte zcela správně, chytí vás za krk a utřou to pracný nalíčení podle poslední Elle do šlehačky a polevy). Ani jsem se nestihla pořádně ztratit v časovejch posloupnostech, subjuntivech a další úskalích španělštiny, najednou byly 3 ráno a náš "depa" (zkratka slova departamento) praskal pod náporem 30 lidí. V 5 ráno plantážníci uznali, že ani dneska mě tu salsu nenaučí (vysvětlujte jim, že v Evropě si vystačíme s broušenim nebo kolegiálním vrávoráním v kroužku), trochu to tu poklidili a odešli. Seděla jsem v naší obejvákokuchyni, zbořená jako berlínská zeď, a pouštěla si youtube. Najednou slyším dupání a funění, za který by se nestyděl ani muflon, načež dovnitř vpadne (úplně cizí) týpek a okamžitě za sebou zamkne. Pokud se o mě v tomhle momentu ještě nebojíte, dovolte mi poznamenat, že mu z ksichtu chčijou Niagáry krve. K smrti vyděšenej je ovšem jenom on, mně to trojka na žíle neumožňuje. Posadí se na gauč a fňuká, mezi hekama je rozumět akorát "puta madre". Na moje pohostinný "nechceš vodu, nemam zavolat taxíka?" moc nereaguje...To už se ovšem vzbudí Kitty, přichází do kuchyně a valí voči, jak jí jenom asijská kožní řasa umožňuje. Týpek se zvedá a míří do útrob bytu, naivně si myslim, že na záchod...směle si sedá na mojí postel a vypadá, že mu tu malinovku utře do polštáře, čímž mě teda dorazí a snažim se ho vypakovat. On jenom koulí bulvama, ať jsem potichu, evidentně po něm jdou. Nakonec se poslušně vrátí do kuchyně, obhlídne situaci z okna a nakonec odchází. Asi to zní děsivě, ale pokud máte slušnou průpravu z domova a jste zvyklí otvírat dveře sousedovo submisivním partnerkám, který trochu dostaly (nejenom) na prdel, přijde vám taková situace jako ideální příležitost po vybarvení políčka "dobrej skutek" ve Foglarovo modrym životě...
Od tý doby nicméně zamykáme oba dva zámky na dveřích, někdy i mříž na schodech..lehce mi to komplikuje vztah s Laurou, která sice jako jediná bloody mana neviděla, ale o to víc vyšiluje. Běda tomu, kdo přijde domů a okamžitě za sebou nezamkne! Když mě jednou navštvili mexický bratři a já jim vyprávěla tuhle historku, propadla silnýmu podezření, že se smějeme jí (přitom jsme žertovali na účet jejího možnýho nechtěnýho těhotenství, pfff)...další den se dokonce zeptala, jestli jsme jí  část historie nezatajily. Just because you're paranoid doesn't mean they aren't after you, že jo. 
No, moc dlouhý to nebylo, ale už musím běžet, rychlý vínko volá. V pondělí je  volno, tudíž máme puente (most, rozuměj prodlouženej víkend), ráno vstáváme a vyrážíme na cesty...o cestování, denních strastech a kulturních rozdílech zas příště. Skoro určitě v úterý. Užijte si víkend, amigos..un besito (frajeři na chatu píšou 1b).

Dřepkins po mexicku

Vážení příznivci mého nepravidelníku, rozhodla jsem se strávit nedělní večer s váma a pokusit se vyvolat úsměv na vašich pondělních kyselejch ksichtech (což půjde ztuha, dneska chci napsat něco o škole a ta moc radostnejch chvilek nepřináší). Pro rozvrh jsem si šla se značnou skepsí, protože většina lidí si dost stěžovala (škola v pátek nebo hydraulika ve španělštině, když se vaše slovní zásoba skládá z cerveza a tequila, přiliš nepotěší). Referentka se culila jak měsíček na hnůj, objala mě (aniž by mi do zad píchla švýcarák, jak by český študák předpokládal) a položila přede mě papír s volnym úterym i pátkem?! Very nice beautiful.. škoda jenom, že mi místo ulejvárny Kulturní a sociální historie Latinské Ameriky z důvodu časový kolize s jinym předmětem zapsali Regionální scénář Jižní Ameriky a Karibiku, aniž by to se mnou nějak konzultovali...Tahle chuťovka je ve španělštině se samýma Mexičanama a hned na první hodině jsme si museli připravit prezentaci o současnejch problémech vybraný země regionu a osvětlit je spolužákům...koktáním o inflaci v Argentině před plnou třídou si člověk zrovna ego nepohoní, to vám řeknu. Tenhle předmět chci "dropnout" (drop it like it's hot, že) a nahradit ho pracovní stáží ve firmě (dva roky hraní si na kokota mi evidentně nestačily). To je zřejmě blbej nápad, stáž je neplacená a 140hodinová, ale co kdyby tahle kokotská položka na seznamu kokotin, co jsem kdy dělala, rozhodla ve výběrovym řízení na überkokotskou pozici? Ne, nemam problém s nadužívánim slova kokot. Podnikání v Mexiku a Úvod do mexické kultury vypadaj podle ukazatele přínosnost/obtížnost slibně, zapomeneme-li na fakt, že měli bejt ve španělštině a jsou v angličtině.. od Mezinárodního marketingu jsem moc nečekala, ale profesorka nás zahrnuje zajímavýma případama z praxe (kdo uhádne, proč Tampax nedokázal za 35 let  proniknout na mexickej trh, u mě má pivo). Kapitola sama pro sebe je vopičárna Regionální scénář Evropy (v angličtině s Mexičanama), od který čekam hlavně získání odstupu a novýho úhlu pohledu. To se teda daří, protože některý názory našeho ráchlýho učitele by člověk  nevymyslel ani při zavíračce v Pivoňce (snad možná po přesunu do Kuličky). Doteď jsem mezi holokaustem a současnym fungováním EU žádnou spojitost neviděla. Člověk si každopádně osvojuje nový slovíčka a spojení, který bohužel v životě asi nepoužije ( "Excuse me, where can I find the gas chamber in this hotel?"). 25 kreditů, díky čau.

Každej by asi předpokládal, že tu vládne uvolněnej jižanskej styl, ale opak je pravdou. Tec je v podstatě gympl, ve třídách je nás kolem 20, dostáváme fůru čtení a úkolů na doma. Učí se od 7 do 22 hodin. Studenti mají povolený 2 absence, což při 16 výukovejch tejdnech neni žádnej šlágr. Přijdeš o 5 minut pozdě? Zamčený dveře a absence. S očividnou opičkou na krku? Absence. Člověk si ovšem píská, že za tu buzeraci nemusí na rozdíl od místních platit. Kampus hravě předčí zázemí českejch škol, najdete v něm 16 budov, baseballový hřiště, tenisový kurty,venkovní bazén i obrovskou knihovnu s DVD titulama všech žánrů (zkuste říct knihovnici na vašem ústavu, že si chcete prodloužit Sex a Lucíu..). Přehlídka pokrokovejch vymožeností vrcholí vozejkem zřejmě ukradenýho z nějaký zoologický, kterej pendluje mezi budovama pro případ, že jste líný hovada a nespokojíte se s možností popadnout kolo a odhodit ho na libovolnym stanovišti. Vstup do kampusu na čipovou kartu. Více k vidění v úchylnym klipu: http://www.youtube.com/watch?v=IcXOKkQDK6s . Obrazová příloha brzo na FB.
Nejvíc lovely se mi všem jeví školní taxíky, který jsou permanentě přistavený u hlavního vchodu. Méně lovely jsou bohužel jejich řidiči, který vulgárním pohledem nepokrytě zkoumají, jestli už se ty tacos sežraný nad sobotnim ránem projevily na rozměrech vaší zadnice. Svezou vás ale o trochu levnějc  než běžný, taky levný tága. Neni problém se tu vézt 15 minut za 60 Kč, což je při plnym obsazení auta směšná částka. S laskavym svolením šoféra taky můžete jet z mejdla v 5 lidech. Amerika je možná země neomezenejch možností, ale v Mexiku je všechno možný.

Ve škole se odehrávaj i další aktivity, od kursů salsy přes fotografii po tochito, což je místní forma americkýho fotbalu. Má to jedinej háček - po výběru kurzu ho musíte 3x tejdně v pevně danejch hodinách navštěvovat. Nejvíc mě lákalo tango, ale nejsem si jistá, jestli se by má pojišťovna zaplatila těžký pohmožděniny nártů potenciálních tanečních partnerů. Zůstala jsem proto věrná svýmu naturelu a sportu a zapsala si pilates (dosavadní zkušenost: 0) a "sportovní pas", s kterym můžu vlézt do 30 různejch hodin. Původní, poněkud ambiciózní plán počítal s reprezentačním týmem v plavání. Trenér mě sice po zkouknutí stylu přijal (prsa prej dobrý!), ale záhy se ukázalo, že trénink je každej den včetně soboty a trvá 2 hodiny? Takovou  vzpomínku na časy, kdy jsem házela šavle před každym závodem na každym bazénu od Brna po Domažlice, jsem musela s díky odmítnout. Kouč se ale uvolil mě 2x tejdně trénovat, což bude bohatě stačit (na pólu člověk rychle zapomene, jak je to ploužení vod stěny ke stěně votravný). Sil mi nepřidává ani teplota vody (pro Podolí by stačila na vířivku). Už skoro rozumim, co se po mě zrovna chce (Trenér: Do půlky pomalu, potom na maximum, progresivně, jasný? Pilná horlivě přikyvuje, odráží se a vystřeluje nejrychlejšim tempem...). Myslela jsem, že Steppačkám přivezu nějaký to know-how, ale první trénink se nes ve stylu "čtvrt hodiny kraulový ruce-dobrý, stůj-čtvrt hodiny kraula-fajn, patnáct minut kralouvý nohy". Zajímavou kulturní odlišností je ovšem místní provedení dřepu. Člověk nemusí jít až k zemi, ono to bolí už v připosraný poloze zvaný podpřep, kde taky Mexičani končí. Konec výmluv na bolavý kolena.

Už únavou ryju držkou v zemi...Příští díl snad bude záživnější, můžu slíbit popis frivolních praktik zahraničních studentů a svý vypečený oslavy narozenin. Dojde i na krev, tudíž se máte na co těšit! 

One fine day we'll fly away ..

Šedivá je teorie, zelený strom praxe! Po seznámení s teoretickými východisky z prvního příspěvku na to můžeme vlítnout. Z 8. ledna jsem měla strach posledních pár měsíců, protože bych se asi označila za vítací typ, ale na loučení zvědavá  rozhodně zvědavá nejsem. Díky vstávání ve 4:30 mi ale závažnost situace moc nedocházela. Emoce byly dávkovaný pečlivějc než v romantický komedii s Drew Barrymore - s mámou jsem se rozloučila u výtahu, se Šípym před barákem, se sestřičkou v Berouně a s tátou na letišti. Do Londýna se mnou letěla i Tonya Graves a "borec z NHL" Voráček (neměla jsem šajna, kdo to je, ale kamery a mikrorfony nešlo přehlídnout). 3 hodiny čumendy na Heathrow docela utekly a já se těšila na svůj let do Dallasu s American Airlines. Při čekání u gatu mi došlo, že bych měla rychle začít vzývat všechny božstva, aby vedle mě neseděl ňákej bodrej hovornej jižan s nedostatkem pochopení pro mojí narkolepsii. Dopadlo to ještě hůř: dost přátelskej Maďar, kterej měl ovšem příšernej přízvuk a mluvil strašně potichu. Na začátku rozhovoru mě ujistil, že máme fakt smůlu, protože letadlem bez obrazovky pro každýho už teda dlouho neletěl. Využila jsem svojí kick-ass schopnosti okamžitýho usínání, tudíž se naše debaty omezily jenom na dobu jídla. Poslední 3 hodiny se šíleně táhly, maďarskej salám mě sledoval periferním pohledem (ale hodně pozorně, jak zpívá Macháček) a nepolevoval ve snaze o (jakkoliv absurdní) konverzaci. Vrcholem byla asi chvíle, kdy jsem ládovala pomeranč a chlapec se zeptal, jestli mam hlad (ne asi kámo, zaháním kurděje!). Nad Dallasem řádila bouřka, nabrali jsme zpoždění a na přestup mi zbylo asi 40 minut (ano, stejně mi stihnul narvat vizitku). S vočima navrch hlavy jsem doběhla ke gatu, co byl na letence..nikde ani noha, na obrazovce žádná destinace. Správnej gate byl nakonec o 4 přepážky vedle. Zaregistrovala jsem, že nechytam vůbec žádnýho operátora a stihla otevřít notebook a nahodit gesichtbuch, abych si přečetla dotaz od spolubydlící, kdy přesně přilítam, že chce jít ve 23 hodin na párty. Nastoupili jsme do miniaturního letadýlka Káněte (asi 15 řad, jedno sedadlo, ulička, 2 sedadla) směr Querétaro a dopřála jsem si poslední klidnej šlofíček.

Po přistání mě začaly sužovat obavy, co budu sakra dělat bez toho mobilu. Potřebovala jsem zavolat Korejce, aby se laskavě zmastila na bytě a nikam nechodila, a Kubovi (kluk z ČVUT, kterej tu je na celej rok, dělá koordinátora a měl mě vyzvednout a hodit na byt). Než jsem si stihla vyhlídnout dobromila, co by mi moh půjčit telefon, ukázalo se, že nemam kufr. Odvoz samozřejmě nikde..čekala jsem v hale, než seženou někoho gramotnýho na vyřízení kufru, a stěží zamačkávala slzy. V tom se objevil Kuba s mexickym kejmošem, já se uklidnila, sfoukli jsme papírování a jelo se na byt. Tam už čekali erasmáci v čele s mou korejskou spolubydlou. Jmenuje se Haenee, ale dala jsem jí krycí jméno Kitty podle japonský kočičky, kterou má na triku každá 4letá holčička, co na pískovišti něco znamená. Uvítání bylo pěkný, abstrahujeme-li od faktu, že jsem po tý cestě musela vonět jako kýbl hoven a nevypadala o moc líp. Někdo mi pohotově půjčil ručník a všichni se radši zdekovali, dala jsem si sprchu a usnula.

Od středy do pátku probíhaly orientation days. Je tu 132 zahraňáků z 24 zemí od Saudský Arábie po Dominikánskou republiku, ale vzhledem k velkýmu rozptylu oborů se s většinou na hodinách potkávat nebudu.  Zarážející je i vysokej počet Čecháčků (2x ČVUT, 1x Metropolitní a já, taky 1x). První den jsem byla řádně vypruzená z absence kufru (copa toho, ten je Terezky, ale ten obsah!) a ice-breaking aktivity mě neskutečně iritovaly. Nutit dospělý lidi, aby: navlíkli co nejvíc hadrů na jednoho člověka/ kreslili na vajíčka/ si sedli na trávu do lajny a podávali si nad sebou mokrou houbu, než tak dostanou vodu z jednoho kýble do druhýho, je trestuhodný. Nejhorší ovšem byl fakt, že některý lidi to evidentně bavilo (rodičové, dopřejte prosím svým ušáčkům světový rozhled a posílejte je na dětské tábory, ať se po dvacítce smějou sofistikovanějším věcem). Podobně úsměvnej byl i workshop o "globálním občanství" (těhle vzletnejch slovních spojení mam z VŠE plný kecky), kde nám kladli na srdce, abysme se nesvlíkali na plážích, nebrali si cizí lidi domů, nesmskovali na hodinách a nekupovali si drogy. V týmech jsme pak museli tyto užitečné rady ilustrovat a každá z nich byla doplněna korespondující historkou z uplynulejch semestrů. Zde jsem se bohužel nehezky zviditelnila.... Hlavní boss JC začal další historku bez pointy nešťastnym obratem "There were two girls..", po kterym následovala pauza akorát tak dlouhá na to, abych do ticha zařvala "...and one cup". Kdo nechápe, negooglí (mami, tati, fakt ne), ostatní se snad smějou, úchylové z Masarykáče nejspíš brečí smíchy. 

Ve čtvrtek přijel náš třetí spolubydlící, Francouz Kevin. Angličtina zoufalá, vlasový porost taky. Po dvou nocích si sbalil a šel bydlet jinam a my ho plynule nahradily povedenějším modelem, jeho krajankou Laurou. Ta miluje vaření, což oceňuje zejména Kitty, která div netleskala nadšenim, když jí Němci od naproti naučili vařit těstoviny (ale ona za to nemůže, doma žije s rodičema a jí jenom rejži nebo cereálie).Teď tu máme správnou holčičí pohodu a Kitty dokonce upustila od nápadu najmout si uklízečku...Naproti nám bydlí čtyři kluci z Německa, bejvá jich tam ale imrvére šest. V podstatě jsou (roz)tomilí, ale v partě (tudíž skoro pořád) mají tendence mluvit německy a jejich humor je poněkud monotématický..Baví se tim, že jednomu z nich říkaj Uwe Doble (doble znamená překvapivě dvojitý, jako to w v jeho jméně) a dalšímu Timo Absence (protože nechodí na všechny mejdla jako oni). Taky udělali legendu z jinýho kluka, kterej tu byl před nima a psal o tom hodně podrobnej blog, kterej všem lidem s oblibou ukazujou (né, nemusíte jim posílat tenhle odkaz). Do školy to máme 5 minut pěšky a v okolí bydlí i většina lidí...na koleji nikdo nebydlí kvůli přísnýmu režimu a večerce, která se tam dodržuje. Alternativou je host family, což je hezký, ale drahý.

Už mě pálí oči, tak hasta luego...příště (tak pozejtří) o škole. Předem děkuju za ňákej ten feedback (whatever that means). 

Kde, s kym a za kolík?

No, tak je to tady..Moje pocity ohledně blogování momentálně oscilujou mezi Barneyho "This is so going to my blog!" a znechucením Hanka Moodyho "Hank hates you all". Nechci se tu ukájet nad svym pochybnym spisovatelskym nadáním, ale odpovídat individuálně na dotazy "hele, kde to vlastně vůbec seš?" a "já vim, že se Tě ptá hodně lidí, ale jak se máš?" mě poněkud vys...iluje (tímto však děkuju autorům výše zmíněných otázek, že se vůbec zajímají). Nevim, jestli bude frekvence přispívání trvale udržitelná, ale dneska mam celej den volno a koroduju tu už tejden, tak s chutí do toho...
(Nudný) odpovědi na několik základních otázek (já si to taky ráda ujasnim, to se nebojte):
1. Kde to teda jsem? Ve vnitrozemí, 200 km od Mexiko city. Oficiální název města je Santiago de Querétaro, používáme ale jenom [Keretaro]. Je to hlavní město stejnojmennýho státu (Mexiko se dělí na 31 států, plus federální distrikt). Únosný množství informací v češtině najdete i u tetičky wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Santiago_de_Quer%C3%A9taro. Moje Lonely Planet praví, že kvůli nehezkejm předměstím bejvá považovaný za ošklivýho bráchu stříbrnejch měst. Vzniklo založením osady čmoudama kmene Otomí, brzy ho převzali Aztékové a v roce 1531 Španělové. Františkánský zvrhlíci tu měli misionářskou základnu pro celý Mexiko a jihozápadní USA. Na začátku 19. století se kreolové z širokýho okolí řádně načuřili a poslali španělský ptáčky do mů. V roce 1917 byla v Querétaru sepsána mexická ústava. Ráda bych taky uklidnila slabší povahy, že to tu neni VŮBEC nebezpečný. Je to 2. nejbezpečnější mexický město. Podle jakýhosi murder ratu (to zní dobře, co) v Querétaru připadá na 100 000 obyvatel 2,02 smolařů, přičemž průměr USA je 5. Pravděpodobnost, že mě někdo sejme (hahaha, nechte si ty sprostý vtípečky), je tady tudíž zanedbatelná. Víc se bojim okradení, ale to se mi stalo i v ČR, že jo.
2. Co tu vlastně dělam? Ležim v úterý v poledne v posteli a zvracim do kyberprostoru..Jako studentka VŠE si tu ale válim šunky na naší partnerský univerzitě se snadno zapamatovatelnym názvem Instituto Tecnológico y de Estudios Superiores de Monterrey, pracovně ITESM, častějc Tec. Ta v Mexiku patří k absolutní špičce a má snad 100 000 studentů a 30 kampusů po celý zemi, z kterejch jsem si mohla vybrat. Výběr ale probíhal ve zkouškovym před státnicema, tudíž jsem si tupě vybrala stejnej kampus jako většina lidí přede mnou, abych měla jistotu, že je to tu v klidu a učí tu předměty, který potřebuju..zatím ovšem rozhodně nelituju. Všechny dycky překvapí, že nejsem u moře, ale Querétaro je ideální výchozí bod pro cestování. Od školy jsem dostala jednorázově 15 kolíků na letenku a 10 hadrů na měsíc (ten hezkej pocit, když vám na účet najednou přijde 65 tisíc, bych chtěla zažívat častějc).
3. Proč zrovna Mexiko? Pochopitelně kvůli písničkám, který se mi k tomu hodí (Fixa, Tři sestry, Míša Tučný). A taky proto, že Španělsko je blízko a už mi tam ty 3 měsíce stačily...Víc mě lákala Argentina (asi se shodnem na tom, že stejky, víno a tango jsou víc sexy než indiánský skotačení  a nejobéznější národ na světě), ale 25% inflace a šišlavej přízvuk (plaža místo plaja, žo místo jo) trochu srážely dojem. Po prezentaci kolegy ze školy, kterej tu byl přede mnou a polovinu slidů věnoval jídlu, se mi udělalo jasno.

A dost, jednim vokem čumíte kolegyni na prdel, do učebnice nebo na seriál, tak vám radši dám prostor, abyste se tomu věnovali naplno...Budu moc ráda, když o sobě taky dáte nějakym způsobem vědět a budete mě zásobit novinkama z domoviny.