Sbal kufry a vypadni!

Vážené pusinky, drazí plejbojové! Poté, co jsem se dozvěděla, že část čtenářské obce se kvůli období mého spisovatelského sucha musela uchýlit k louskání foodblogů, nesnese bloček odklad ni o den (cizí tukový přírůstek či ohořelou kuchyň si na triko nevezmu). A dneska se na verbální atentát sakra cejtím: domů jsem (v Madridu poprvé) přijela až první metrem (tj. po 6. hodině), důkladně se poválela v posteli a teď sedím v parku Retiro, cucám předraženej broskvovej džusíček (taky vám po kocovině tolik chutnaj?) a na číšu koukám se shovívavým úsměvem laureátky příští Nobelovky za literaturu. Třešničkou na dortu jsou hipstersky oloupaný rudý nehty na mrznoucích prackách (ačkoliv máme stále sympatických 17 stupňů). O pár hodin později: dekadentní neděle završena těhotenským testem (kolikátym letos už?). Sice bych si za 10 euro radši koupila 4 vína, ale legrace v lékárně musí bejt,i kdyby fotra věšeli...španělská slovní zásoba opět o jedno spojení bohatší.

Do odletu mi zbývá míň než měsíc. Kromě mejch bližních mi tu nic nechybí a rozhodně se nenudím, nebudu ale popírat, že to největší vzrušení z Madridu už pominulo a některý věci mě začínají trochu otravovat. Jedna z nich je i moje miniaturní okno do dvora, díky kterýmu je v pokoji furt šero (ve spojení s lehkou kosou nebo deštěm má samozřejmě prudce narkoleptický účinek). I to mě dneska vyhnalo psát ven. Každopádně chci teď blekotat o něčem úplně jiným. A překvapivě to nebude epos o středě a 5 minutách s Vojtou Dykem (v mejch představách taková pětiminutovka sice neprobíhá na letišti a za přísnýho dohledu Táni Vilhelmový, ale někde začít musíme, viď), to by bylo na samostatnej blog. Dovolte mi trochu filozofovat o něčem, čemu jsem za poslední dva měsíce věnovala spoustu času a peněz. Řeč výjimečně nebude o kalení, jak by se asi po takovym úvodu dalo čekat, ale o cestování.

Označila bych ho za svůj koníček. Stejně jako miliony dalších lidí. Fakt ho všichni tolik žerem, nebo už nám to jenom vsugerovali lifestylový periodika? Teď si svojí upřímností asi trochu naběhnu, ale veřejně se (a hlavně si) přiznám, že vztah k cestování je jedno z mála kritérií, podle kterých soudím lidi. Chápu, že každej nechce zabíjet šváby na hostelech kdesi v Kostarice a trpět lehčím durchfallem z včerejší konzumace místního streetfoodu. Přesto myslím, že s neuvěřitelným spektrem vymožeností moderní doby se za slušný prašule daj velice snadno a pohodlně procestovat alespoň naše sousední státy. Dynamika vývoje trendů v cestování mě fascinuje: od rekreace s ROH jsme se posunuli ke Couchsurfingu, Airbnb pronájmům a letenkám za pár stovek. Už fakt čekám jen na to, kdo jako první zrealizuje ty lety na stojáka...

Nechápejte mě prosím špatně: uvědomuju si, že každej nemá těch pár přebytečnejch stovek, čytři zdravý končetiny nebo podporu a pochopení rodičů (bez tý se do jistýho věku nepodíváte ani ke spolužákovi na chalupu, že jo). Mluvíme o mejch vrstevnících, tj. "první generaci nezatížené reálným socialismem". Potíž proto nastává, když mi finančně zajištěněj student vejšky řekne: "Víš, mně je doma dobře, tak kam bych jezdil". Při vší snaze takovej názor tolerovat a neupadat při jeho vyslovení do mdlob tomu prostě nerozumim. Odpustim si lamentace typu "co by za to za mlada dal tvůj táta". V podstatě bych měla bejt takovejm vejlupkům líbat nohy a lízat řitní otvor (zárověň to nedávám, to mě zas nepřeceňujte) za to, že se na ten Erasmus nehlásí a přenechaj svý místo študentíkům mého ražení, co vynikající studijní prospěch s težkým srdcem obětovali botahýmu sociálnímu životu a tisíci volnočasovejch aktivit. Přesto se mi chce chytit tyhle bábovky (a je to tady, už je nesoudím, ale přímo odsuzuju) za ramena, zatřást s nima a zařvat jim do ucha: "Okamžitě si sbal fidlátka a sedej na první letadlo, ty sráči!". 

Nepředpokládám, že se mezi čtenářema těhle řádek najde mnoho takovejch exemplářů, ale pokud přece, prosím vás o vysvětlení. Co vám schází? Česko-anglickej slovník? Odvaha (cestování nepovažuju za hrdinství, ale malou špetku přece jenom vyžaduje)? Chuťový buňky, kterejm chutná víc než jenom svíčková? Ačkoliv ze mě číší sarkasmus, myslím tu otázku vážně a čekám na rozhřešení! A ostatní cestovatele vyzývám k diskuzi: co ovlivňuje tu naší touhu po poznání (kromě jakýhosi vrozenýho základu)? Musí vás k tomu prvotně přivést okolí, ať už rodina, kamarádi nebo partner? Najde se mezi váma někdo, kdo strávil mládí mezi čtyřma stěnama svýho pokoje a teď má pas plnej razítek? Valná většina z vás se na mě s reakcí asi vykašle, ale za těch pár aktivních jedinců a jejich myšlenkový pochody budu vděčná.

Baví mě i pluralita pojmu cestování. Pochopitelně trochu odsuzuju dovolenou ve stylu "3 týdny v pětihvězdičkovém hotelu s all inclusive", kdy se vzhledem k anglicky mluvícímu personálu nenaučíte v místnim jazyce ani brej den a pro neomezenou konzumaci mojita na baru nikdy nezjistíte, že za vysokou zdí si černoušci grilujou umaštěněj podtácek, z kterýho jste předevčírem jedli vy. Na druhou stranu, nemám dvě řvoucí děti ani vyčerpávající práci, abych mohla takovej druh relaxace poplivat a navždy zavrhnout. Možná ze mě mluví i pečlivě potlačovaná závist a skutečnost, že si podobněj přepych dovolit nemůžu. Momenálně mi to ale žíly netrhá. Můj styl cestování asi nejvíc vystihuje Viktorovo trefnej název, kterým jsme se na trase Madrid-Sevilla-Granada-Córdoba-Madrid hrdě titulovali. Low-costoví banditi. El-cé-béčka. Sakra, to zní tak dobře! Ať žijou! 

Co mě na cestování vlastně tak baví? Naplňuje mě neskutečnym pocitem stěstí a vděčnosti. Při sebekratším vejletu vděčná za to, že:

- žiju v zemi, ze který můžu svobodně vycestovat (a do který se ráda vracím, věřte nevěřte).

- situace v moha zemích světa je natolik příznivá, že se do nich můžu podívat beze strachu o svůj život.

- jsem (relativně) zdravá. Můžu vyběhnout na kopec, kochat se výhledem na končiare a k večeři si dát chobotnici, aniž by se mi spustila šeredná alergická reakce.

- se mi dostalo kvalitního vzdělání, díky kterýmu se bez (větších) problémů domluvim.

- si dokážu legálním způsobem vydělat peníze, který pak v zahraničí utratím (což je podmíněno splněním předchozích dvou bodů).

- mám krátký nohy, z kterejch si kluci sice šálu nikdy neudělaj, ale snáz se složej do miniaturního prostoru mezi sedačkama letadel Ryainair.

- snadno usínám kdykoliv a kdekoliv, což se sice krajně nehodí při divadelních představeních a dlouhejch přednáškách, ale v rozhrkaným chicken busu ve Střední Americe taková superpower není k zahození.

- mám kamarády, kterejm můžu posílat pohledy a valit moudra prostřednictvím blogísku, pokud zrovna necestujou se mnou.

- mám možnost svoje zkušenosti a český standardy konfrontovat s naprosto odlišnejma vzorcema chování a myšlení nebo chutěma a vůněma, což ústí ve větší toleranci ke všemu a všem. A to považuju za klíčovou vlastnost, která bohužel (některým!) Čechům často chybí. Naše názorrry nemusí bejt dycky (ty jediný) správný a "normální".

A poslední věc. Vzpomínky na ten skvělej bar s deseti druhama lokálního piva možná vyblednou dřív než vaše bronzový opálení a (nikdy nevyvolaný) fotky. Za víkend pochopitelně nestihnete obejít každej zajímavej kout Říma, naučit se italsky nebo otestovat všechny druhy těstovin. Neznamená to ale, že by takovej zájezd neměl cenu. Při cestování poznáte něco mnohem důležitějšího, aniž si to uvědomíte. Sami sebe. Svoje limity, chuťový preference, skrytej talent na focení, improvizační schopnosti. To se pochopitelně vztahuje i na fellas, který si vezete s sebou. Ono takový zvracení po argentinským krabicáku v ulicích Guatemaly dokáže přátelství posunout do vyšších sfér (mrk mrk pro Vyleťáka, kdyby někdo pochyboval).

Co jsem za ty léta zjistila o sobě? Nechtěla bych delší čas žít v zemi, jejíž jazyk neovládam, považuju ho za základ pro pochopení kultury a předpoklad pro denní přežití. Pro několikaměsíční pobyt bych si nevybrala Afriku ani Asii. Na dojmu z konkrétní země se zásadně podepisuje povaha místních, pokud mi nesedne ta, nevytrhne to ani úžasná příroda nebo UNESCO památka. Příští vysněná destinace? Jižní Amerika! Výborně snáším spaní ve stanu, špínu nebo nošení báglu. Se stupněm mého opocení a mastnoty vlasů roste pravděpodobnost, že budu na okolí lehce nepříjemná. Mám tendenci podceňovat teplotní podmínky (viz "boty s kožíškem" ve Finsku). Pokud delší dobu neukojím svůj hlad, přichází nervový zhroucení a dětinskej pláč. Z neznámýho důvodu přitahuju černochy a nejrůznější mouřeníny. V každym městě musím vidět všechny památky, o kterejch píšou v Lonely Planet (a zárověň nevypadat jako klasickej turista, haha) a vždycky chci vylézt na nějakou věž. Nedokážu příliš odkládat vyměšování, v nejakutnějších případech neváhám zastavit autobus nebo si ulevit v temné lisabonské uličce. A spoustu dalších užitečnejch postřehů, ale hovnama bysme to mohli uzavřít, ne?

Ráda bych se považovala za "odborníka" na pár oblastí, Španělska nevyjímaje. Na mapě můžete vidět, kde už jsem byla. Červený hvězdy jsou letošní úlovky (chybí menší města jako Segovie nebo Cuenca, který mapa zadupala), modrý jsem znala z dřívějška (většinu z au pair pobytu galicijskym Vigu v roce 2011). Evidentně mi chybí ostrovy a jižní pobřeží, kam se chci výhledově vrátit. Portugalsko do teď toho netahám, v takovým Portu už jsem byla třikrát. 

Bude to znít nevděčně, ale španělský města zas chvíli vidět nemusím. Jsou krásný, což vo to, ale jedno jako druhý...V každym najdete úchvatnou katedrálu/univerzitu, občas i ňákej ten alcázar. Občas si říkám, že s rostoucím výčtem "been there" destinací a "done that" aktivit je pro mě stále těžší a těžší se pro daný místo nadchnout (rozuměj posadit na prdel).  Dost to přisuzuju i tomu, že bejt Čech je poměrně slušnej cestovatelskej vklad...Hádam, že teď kroutíte hlavou, ale zamyslete se nad tím, kolik krás máme doma! Bohatou historii a spoustu památek, krásnou přírodu, fůru pivovarů a vinnejch sklípků i kvalitní kulturu (na to já jsem teď totiž expert). Většina z nás zažila vodu, lyžovačku nebo víkend v sedle horskýho kola..to už musí bejt něco, abyste za hranicema zažili něco, co se nedá k ničemu českými (aspoň vzdáleně) přirovnat. Osobně nesdílím tu českou posedlost po moři, který my chudáci nemáme...nepopírám, že pláže Karibiku vyvolaj víc závisti než břehy Mácháče, ale ve výsledku se na nich poválíte/zmastíte/spálíte dost podobně. Podle stejnýho klíče počítam, že by český Pepíčky měli ohromit i věci obrovský rozlohou (viz americký národní parky nebo Niagáry), a k tomu už se přidávám. Španělskou přírodu a venkov prakticky neznám, ve městech je mi vítaným rozptýlením aspoň moderní architektura (ať už šlo o Valencii nebo Létající vafli/ Houby v Seville, viz níže). Nejsem sice skalní fanynka a z některejch českejch kousků (Kaplickýho blobu nebo novýho plzeňskýho divadla) jsem přinejlepším rozpačitá, ale aspoň si to město pak nebudete plést s ostatníma (a tahle největší dřevostavba na světě mě teda hodně rajcovala).

A jakej je teda vlastně Madrid? To se dozvíte v dalším článku..příští víkend tu sice mám pět (ano, číslem 5) pólistickejch princezen, ale hned po jejich odjezdu na to vlítnu...nebo taky ne, znáte mě. 

Navždy vaše,

Kris-týna

Hej, ty bejku, ty jeď, ty zatanči!

Zdravím všechny alkoholiky i abstinenty, co si v době mýho psaní dalších rádobyvtipných postřehů ze země paelly a sangrie užívají páteční noci. Chápu, že na moje vejmluvy už neni zvědavá ani nejzoufalejší třídní pančelka, ale poslední dva tejdny byly fakt zlomový. 

Nepěkně mě totiž stresoval můj vedlejší spisovatelskej počin. Jedná se o dílo veskrze nudné a zbytečné, ke kterýmu se v pomýlený vidině slušnýho platu a slz dojetí tetičky z třetího kolena již uchýlil nejeden génius v mém okolí. Útlý svazek v pevné vazbě, lidově zvaný diplomka, jsem totiž měla na fakultu doručit do 15.12. Vzhledem k tomu, že já se vracím 18. (na to myslete při plánování vánočních večírků, díky), to bylo komplikovaný samo o sobě...momentálně mám nadrápanou tak půlku a chtěla jsem to namydlit tady (už jen kvůli tomu, že téma příštího bestselleru je České centrum Madrid). Dny ale letěly jak splašená herka a stránky nepřibejvaly adekvátním tempem. Byla jsem připravená obětovat madridský večírky a toulavý odpoledne na oltář závěrečné kvalifikační práce, ale vážně jsem začínala pochybovat o tom, že mi vedoucí stihne napsat připomínky v předvečer odevzdání, až slavnostně dodatluju 60. stránku...Vrcholem byla chvíle, kdy jsem musela během jednoho dne odmítnout dvě návštěvy, co lačnily poznat věhlasný muzea a báry po mém boku. A to mě dorazilo. Původně jsem chtěla jsem sice uzavřít slastnou etapu bezstarostných študií tímhle semestrem...ale pak mi došlo,že jsem ještě  nepotahala vemeno VŠE za všechny jeho struky! Za 5 a půl roku jsem si kupříkladu nestihla udělat certifikát z angličtiny, kterej má milovaná fakulta z půlky (ne)ochotně zaplatí...a vůbec, zdaleka nejsem připravená na danění příjmů nebo odevzdání kouzelné režijky, díky který mi český mašinfírerové říkaj paninko!

Suma sumárum, napsala jsem vedoucí a úspěšně problém odsunula na jaro. Ano, i doma tomu budu muset obětovat pár úživnejch pátků, ale ty mě prostě nebudou tak mrzet. A v listopadu bez výčitek svědomí pohostím tři návštěvy, Bohatě stačí,že musím do ledna vytlačit 30 stránek o téma spajtým se stáží (který jsem taky ještě nepořešila, achich ouvej). V únoru si dám oborový státnice, ale do května ještě stihnu pár chálek v menze a nákupů se studentskýma slevama. Forever young, né asi! 

A teď se vrátíme k mýmu dalšímu "poprvé", starýmu tři tejdny. Ano, píchat se v něm bude hodně a malinovka taky poteče. Členům Greenpeace či PETA nedoporučuju číst dál, fanouškům divadla a sportu rozhodně ano, protože býčí zápasy jsou dokonalou směskou obojího. Co by to bylo za literatůru, kdyby vás okrajově a nenásilně nevzdělávala, že jo! S Eliškou jsme ukořistily lupeny na poslední koridu letošní sezóny. Mexičan Marco naše pozvání odmít s tím, že matadoři toho data jsou (slušně řečeno) béčkový, což nám dvěma rozhodně nevadilo. Nejdřív jsme se svým nedělním programem docela chlubily, ale ukázalo se, že etiketa výjimečně nekecala a není to ideální téma k rozhovoru s místníma...reakce typu "Fakt se jdeš dívat na to, jak zabíjí krásný nevinný zvíře?" udělaly z koridy spíš guilty pleasure. A všichni víme, že ty bejvaj nejlepší...

Jatka začínaj v neděli v 18:00 (kupodivu vážně na čas). Vzhledem k omezenému rozpočtu jsme se spokojily s lístkama do 27. řady a nemohly tak detailně analyzovat zadky (a předky) torerů, ale  dějství jsme měly jako na dlani. Fotografové a méně chápaví kolegové jistě ocení skutečnost, že celý jatka se odehrajou hned 6x za sebou (poprava jednoho bejčka trvala lehce přes 20 minut). Hned úvodní nástup popravčí čety rozbil mojí naivní představu férovýho zápasu muže a tura. Račte pohledět, kolik popovejch sráčů je třeba na skolení několika kusů skotu!

Před každým kolem stojí uprostřed arény týpek s tabulí, z který vyčtete chov, stáří a váhu býka (cca 5 let a půl tuny). Pak vbíhá na písek náš hlavní čtyřnohý hrdina a borci označovaný jako peones. Ve sportovní terminologii mýho domácího klubu bych je přirovnala k obyčejnejm rozkuřovačkám. S růžovožlutou pláštěnkou dráždí (ještě čilýho) bejka (údajně mají zjistit jeho sílu) a uskakujou před nim.

Občas se bejček adekvátně načuří a rozhodne se ty buzíčky v růžovejch punčoškách napíchnout na rohy. V tom okamžiku si ty zbabělci zaběhnou za dřevěnou plentu (což vypadá taky poněkud přihřátě) a rozdováděněj bejk narazí a třísky lístaj vzduchem.

Další dějství je pro lidskou rasu ostudou a směje se do xichtu všemu, co si představíte pod fair play. Na koni obalenym matrací s klapkama přes oči přijíždí tzv. picador. Na tomto místě budou fotky výmluvnější než popis..

Pikador normálně vrazí kopí do nebohýho bejčka. Ten kedlubnou pořádně tlačí do koně, kterej se snaží to ustát. Naneštěstí se nejedná o žádnou záchodovou rychlovku a ten pitomec ve zvířeti rejdí párátkem dobrou minutu. V jednom případě to trvalo fakt dlouho a dědkové kolem nás se začínali vztekat, že ten pikador stojí fakt za hovno a ať už ho nechá bejt.

Bohovsky černá srst se začíná lesknout krví a na scénu nastupujou banderilleros (podle banderillas čili "vlaječek",vlastně spíš chlupatejch tyčí s hákama), který jsme překřtili na vlaječkáře. To už jsou takový baletky, co maj za úkol zapíchnout býkovi do šíje ty dvě tyčky. Vzhledem k jejich dramatický promakaný choreografii se trochu hůř fotí. Nutno podotknout, že ne každýmu z naší neslavný hlášenky se to povedlo hned napoprvý, pár vlaječkářů zapíchlo jenom jeden hák a museli balet za nadávek diváků opakovat.

A dostáváme se do slastného finále. Bejk je ozdobenej čtyřma párama tyčí, oslabenej ztrátou krve a vypadá, že by si vzal nejradši timeout . Smůla, na scénu teprve nastupuje hlavní hvězda celýho procesu, matador. Ten už má červenej ručník a meč, pomocí kterýho má ukončit tu frašku. To těm libovejm frajírkům taky nemusí vyjít a pak si pomůžou ještě menší dýkou...

"Já se Ti na ňákej červenej hadr vyseru, ty homokládo nablejskaná..."

No, pořad fakt neni vhodnej pro děti a mladistvé. Ekluje se vám to? Paradoxně se mi krásnejch velkejch očí a obdivuhodné muskulatury (řeč je pochopitelně o  sudokopytníkovi, ne tý nagelovaný palici) zželelo až večer doma, na místě jsme se neskutečně bavily. V obzvlášť nepovedenym souboji, kdy nemohli bejka dorazit, mě rozesmála Eliška rozhořčeným výkřikem: "Sakra, co to dělá? Já jsem zaplatila 15 € a chci vidět, jak zabijou šest bejků!". Nebyly jsme si nikdy jistý, jestli dav mručí nadšením nebo nespokojeností, ale rozhodně jsme si přišly na svý. Pemanentku na příští rok si kupovat nebudu, ale rozhodně bych nehlasovala pro zákaz...je to prostě folklor a tradice (ačkoliv třeba sever Španělska k tomu žádnej vztah nemá).

Pro úplnost ještě konec..tým koronerů v akci...

Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu...Možná vás napadá, co se děje s půl tunou masíčka? Naše mozečky to taky chvíli trápilo. Pochybnosti se rozplynuly s přistavením dodávky s nápisem maso. Bejk neputuje na řbihov zvířátek, ale do třech luxusních restaurací v Madridu, a stejky jsou rezerovaný na léta dopředu. 

Oficiální název těchle hrabalů neznám, ale doufám, že je to místní curlingovej klub v suchý přípravě.

Dejte mi vědět, jestli vás takovej kulturní příspěvek bavil, nebo preferujete radši klasický nářky. Četnost příspěvků se bohužel nezvedne, momentálně jsem byla zaneprázdněná tejdenní návštěvou tatínka a společným výletem do Portugalska...a ve středu přijíždí Viktor, tudíž je jasný, že pro samou lásku na blogísek čas nebude. Kebule plná nápadů a fotoaparát v ruce jsou ale zárukou dalšího dílu. Pěknej tejden Vám přeje Týna!