pondělí 25. února 2013

Sláva, nazdar výletu!

Tý jo, evidentně se ze mě stává druhej Foglar! Zalíbení v náctiletých skautících a slušné mluvě jsem v sobě ještě neobjevila, ale o víkendu se mě zmocnil pisálkovskej absťák (zřejmě proto, že můj psací stroj ležel na stole mexickejm ajťákům). Dneska se s láskou a třesoucíma se prstama konečně můžu pustit do košatých vět a vzletných popisů o cestování.
Mexiko je krásná země obrovskejch kontrastů a nerovností. Asi jediný absolutně platný tvrzení, jakýkoliv další zobecňování vyvolá polemiky, v horšim případě fackovačky. Je nutný si přiznat, že po měsící bydlení v Querétaru nebo tejdnu surfování  v Cancúnu nemáte nejmenší tušení, "vo co tady go". Za zlatou mříží vás ale čeká poušt i džungle, neskutečná materiální chudoba i unikátní kulturní dědictví. Moje dosavadní cestovatelský zkušenosti nejsou sice o moc bohatější než slovní zásoba Ornelly Štikový, pár veselejch historek jsem ale posbírala.
Naplánovat jednodenní víkend na sobotu nebo neděli je triviální záležitost. Vyberete destinaci, taxíkem nebo MHD se odebéřete na autobusák, posedíte si 1-3 hodiny v autobuse, odfotíte si pár kostelíků a kaktusů a hurá domů. Silnice poměrně katastrofální, autobusy na úrovni Student Agency. Tomu bohužel odpovídá i cena (s politováním musim konstatovat, že s HDP roste i cenová hladina a pro Čecháčky už to tu levný fakt neni, i v pitomym Walmartu utratim za jídlo na tejden minimálně 700 Kč). Pokud takovým druhem zábavy opovrhujete, vězte, že brcholem trapnosti jsou výlety organizovaný školou, kterejch už se odmítám účastnit (ačkoliv finančně vyjdou nejlíp). Desítky studentíků (ještě připopilejch z páteční noci) se vyvalí na parkoviště, vytáhnou zrcadlovky (s kterýma neumí) a vystojí si frontu, aby pořídili naprosto identický foteeešky, kterýma večer zahltí fejšícek. Proběhne se město a organizátoři nás odvezou na oběd do hotelu, kde pak máme pool party (což je sice povrchní, ale aspoň voayersky zábavné). Vodní hrátky jsou přerušeny příchodem zaručeně pravých indiánských dcerušek, jejichž podupávání na trávníku se nemálo podobalo psotníku v pokročilém stádiu. Kdo se při takový autentický show nestih začervenat až na prdeli, je dovlečen do kroužku přičmoudlejch nebožek, povzbuzován k tanci urážlivým heslem "Come on, don't be so European!". Chvíle ostudy mi připomína následující rozkošná fotodokumentace, Šípy se u ní velice nasmál, snad se vám bude taky líbit.
Větší výzvu ovšem představoval prodlouženej víkend a vidina 4 dnů volna. Querétaro je slušnej výchozí bod, nikam to nemáte úplně daleko, naneštěstí ani blízko, i na tu bejbližší playu pojedete 8 hodin. Nechtělo se mi ovšem přidat ani ke školní partičce, kam jeli hlavně Frantící (záruka absolutního vyloučení z debaty), ani ke studentský organizaci sdružující studenty z celýho státu Qurétaro, jejichž video z loňskýho ročníku nápadně připomínalo připouštění hřebců (šukboudy a bujná poprsí ke zhlédnutí na http://www.youtube.com/watch?v=jLeEqX76hEY, vydžte, graduje je to v druhý půlce). Ne snad, že bych se při podobnejch výjevech křižovala a hledala v kabelce  růženec, ale nemam tu žádnou nejlepší kejmošku, která by mi slíbila, že mě při takovejch kalbách nenechá sedět v koutě... Proto jsem vyrazila s Kitty, Lindou a Robertem (Němci) do Michoacánu. Linda by mohla díky svýmu zápalu pro sport a cestování mohla aspirovat na mojí spřízněnou duši, bohužel má jednu zásadní charakterovou vadu - nepije. Robert by moh díky svejm plánovacím schopnostem aspirovat na přijemnýho společníka na cesty, bohužel má jednu zásadní tělesnou vadu - jedno oko modrý, jedno hnědý. Díky tomu sebou trhnete pokaždý, když mu chcete důvěrně pošeptat, že má levý oko jako pomněnku.  
První noc jsme strávili v hlavnim městě, Morélii. Cesta dostala punkovější punc až druhej den, kdy jsme mířili do rezervace motýlů monarch. Těm flundrám třepotavejm začíná bejt v říjnu u Velkejch jezer trochu kosa, tudíž se sbalí a odletí na jih. V březnu se na mexickejch jedlích pomilujou, vyčerpaný samečkové po sexu okamžitě umíraj (móda napříč všemi živočisnými druhy?), zbouchnutý motýlice to napálí na jihovýchod USA, nakladou vajíčka a taky natáhnou svý miniaturní bačkůrky. Vybrali jsme si ten nejhůř dostupnej park, okusili jízdu s místníma ušmudlancema v paradas continuas (narvaný dodávky, který vám přibrzdí, kde zrovna potřebujete) a dostali se do výchozího bodu (nepříliš důvěryhodnej "ranč"). Zaplatili jsme 15letýmu klukovi za to, že vedle nás mlčky pojede na koni, a vyškrábali se nad 3000 m.n.m. Nemohla jsem se ubránit zklamání, naivně jsem doufala, že motejlové budou lítat všude kolem..ty líný hovada ovšem nečinně poposedávaj na stromě. Po návratu do údolí jsme postavili stan v oplocenym, ale nehlídanym prostoru ranče (jako jediný, samozřejmě). Po večeři jsem nahodila pyžamo, zakuklila se do spacáku a usnula. Druhá nejhorší noc v mym životě mohla začít.
Za 3 hodiny mě vzbudila Kitty drkotáním zubů (ukázalo se, že dětská dečka v únoru spacák opravdu nenahradí). Seděla uprostřed stanu, šeptem opakujíc (dnes už legendární) větu "Somebody is walking around."  Poslouchala jsem šustění trávy a říkala si: "A kurva, je to tady. Neříkali nám snad, ať se na to stanování radši vybodnem? Kéž by nás jenom okradli...neměla bych si vyndat kartu z foťáku? Naivko, zeptej se španělskejch turistek z Acapulca... Ty jo, já přece ještě nemůžu umřít..dyť tady ani nemáme signál..dycky jsem s imyslela, že si před násilnou smrtí stihnu ještě napsat smsku..". Situaci příhodně dokreslovaly světlice, který okolní vísky v oslavách místní Panenky Marie odpalovaly každejch 5 minut, a vytí domácích pejsánků (rozuměj ochočenejch kojotů). Pomočená strachy jsem nakonec opět zalomila. Budila jsem se ale každou hodinu, hnáty mi umrzaly, modlitby docházely. Nadšenějc jsem v 7 hodin ráno asi nevstávala. Zbytek tripu už byl docela nuda, přesunuli jsme se za přírodníma bahnitýma lázněma, kde nás ceny chatek přinutily překonat 10 hodin starý předsevzetí "no more camping".
Na tomhle výletu mě ovšem začala vytáčet Kitty (v mojí nejčernější náladě momentálně nehezky přezdívaná i rejže). Kristovo rány, ježkovo voči, panenko skákavá! Ta holka je ztělěsněnim turismu nejhrubšího zrna. Konstantně ve mně vyvolává chuť vyškubat všechny stránky jejího korejskýho pasu, narvat jí je hluboko do chřtánu a umlátit jí tisícistránkovym vydání Lonely Planet. My se několik dní bavíme o "butterfly place" a ona se v půlce krpálu zeptá, co tam nahoře vlastně uvidíme. U vrat ranče se táže, zdali je ta hnědá zapáchající hmota na zemi koňské lejno. V průběhu celýho tejdne nemá zdání, co by chtěla o víkendu dělat, nic nenavrhne, k ničemu se nevyjádří...aby se v pátek večer triumfálně zeptala, kam ráno vyrazíme. Seznam věcí ke sbalení pochopitelně vítán. Ze španělštiny nepřeloží ani číslovku (často vypadá, že nepobírá ani to numerický vyjádření).  Mam pocit, že takovej vegetativní stav je pro ní ale typickej: studuje anglickej jazyk a literaturu, ačkoliv nesnáší čtení a ví, že jí to v budoucnu k ničemu nebude. Povoláním se teda fakt minula. Pokud se po večeři objeví ve dřezu neumytá pánvička, přibíhá Haenee do kuchyně a se zápalem Jessicy Fletcherové pátrá po tom, kdo zanedbal svou občanskou povinnost a dovolil si na dvě na-nose-kundy odpočinout. Pevně doufam, že se můj názor na Asiaty v budoucnu ještě změní.
Tak e , žse nám poutníkův deník změnil v (ne)slušnej hejt..Příští příspěvky snad budou láskyplnější, za 10 dní mám se Šípym dostaveníčko na Kubě a pak přijíždí má drahá rodina, pojedeme do Mexico City a na jih do Oaxacy (Puerto Escondido nevyjímaje). Do tý doby snad sithnu ještě něco připsat, pak se na 3 tejdny odmlčim...Vy se opatrujte a napište mi (aspoň adresy, začínám rozesílat první pohledy).
Saludos, vaše Kris (Týna se tu moc nechytla).

pátek 22. února 2013

Kurva, do prdele, to me sere...

Bylo slunne patecni poledne. Posnidala jsem a chystala jsem se napsat dalsi prispevek...po tom, co se kouknu na Misfits..v posledni fazi stahovani titulku mi ovsem spadnul internet. Nemela sem chut cekat na restart a udelala sem zasadni chybu, vypnula milovany Lenuvko mechanicky. Nebylo to poprve. Od ty doby se ovsem odmita dostat pres zahajovaci stranku Windows. Misto psani jsem nabehla do skoly...ted me posilaj k nekomu na zalohovani dat, nez mi to preinstalujou. Odpoledne a fura pesos v riti. Pitomy mierda mi bohuzel dostatecne nereflektuje situaci, tak jsem si prisla zanadavat aspon sem. Drzte mi palce.

pondělí 11. února 2013

Týna běží o život

Milí čtenáři! Otázečky ohledně vydání dalšího příspěvku se začaly množit rychlejš než myši domácí, pokusím se vás teda (dočasně) uspokojit..úterkem jsem pochopitelně nemyslela to nejbližší, naivkové! Mañana syndrom je tuze nakažlivá a příjemná záležitost, prosím Vás proto o strpeníčko v obdobích sucha...Děda na Skypu vyjádřil obavy, jestli to s tím etanolovým opojením trochu nepřeháním (tak určitě né!), tak si dneska dáme lekci o lidech a cooltůře. V úvodu bych ráda podotkla, že moje názory na Mexiko jsou doposud značně zkreslené, neboť  Querétaro neni průměrný mexický město a Tec neni průměrná mexická škola (aspoň za předpokladu, že nemáte s pojmem průměrná škola spjatý školný 130 000 Kč za semestr). Moje příprava na kulturní šok se omezila na přečtení prvních dvou stránek Lonely Planet, tudíž jsem se docela bála, co mě tu čeká. Co tady našince zaskočí nejvíc?
1. Počasí. Momentálně se teploty pohybujou kolem 75° (akorát Fahrenheita, chacha), tudíž 25° Celsia (ty se tu používaj). Vlhkost vzduchu v normě, pocitovka normální.  Naše léto to ale nepřipomíná - ráno a v noci člověk klepe kosu, v lednu jsem unosila i svůj zimní kabát a boty (ne ty  s kožíškem a milimetrovou podrážkou, proslavený výpravou do Finska). Stmívá se už před 7 večerní. Hic má vrcholit na přelomu dubnu a května, tropickejch hodnot tady ve vnitrozemí ale díky  vysoký nadmořský vejšce (1800 m.n.m.) a pohořím podél obou pobřeží nedosáhne. Na roční období se tu nehraje, Mexičani nosí ty samý hadry v průběhu celýho roku. Ze začátku jsem se snažila machrovat a chodit furt v dlouhejch kalhotech, první opruzeniny mě ale donutily potupně přiznat svůj evropský původ a nahodit kraťasy. 
2. Jazyk. Většina zahraňáků španělštinu neovládá, což je naprosto v pořádku, dokud neopustíte školní areál. Za zdma Tecu jste  namydlený,  ale místní se s vrozenou trpělivostí na to vaše poulení vočí, kroucení končetin a hekání hodný Wimbledonu rádi podívaj. Já běžkou komunikaci docela ovládám (sofittikovaná spojení z VŠE jako "rozchod kolejnic" nebo "dokumentární akreditiv" jsem bohužel do objednávání tacos ještě nezakomponovala), ránu ovšem představuje slovní zásoba, diametrálně odlišná od tý používaný ve Španělsku. Pojem resaca je očividně výstižněj jenom pro kocošku způsobenou demižonem sangrie, po tequile a mezcalu vás sužuje krutější cruda. Pokud jste se  od špaňárů naučili, že pedo znamená prd, zřejmě vás uvede otázka Qué pedo? (obdoba what's up) do slušnejch rozpaků (dyť to byl tichošplápek s vůní fialek!). Na Pyrenejským ostrově řeknete coger pokaždý, když chcete něco vzít/zvednout/chytit, přijedete ke kaktusům a ouha, hned mluvíte o šukání! Moje slovní obraty jsou tudíž mezi Mexičanam zaručeným zdrojem zábavy. Ráda se ovšem nechám poučit, proto už vim, že lidem z Mexico City se říká chilangos a zbytek národa je nesnáší, a nejluxusnějším kočičkám z vyšších sfér fresas (tzn. jahody) a jsou těžko k mání. Mě zas baví používání anglickejch ve španělskejh větách. Proč říkat spolubydlícím roomie, když existuje nápaditý výraz compañero de piso?
3. Lidi. Mexičani jsou prostě skvělý (tímhle tvrzením se nesnažim naštvat svoje český felly). Pozorný a starostlivý. Dělá jim upřímnou radost pozvat vás na večeři nebo večírek a starat se o to, abyste se dobře bavili. Na rozdíl od ostatních od vás ovšem žádnej revanš nečekaj. Všichni mí kamarádi umí anglicky, díky výměnnejm pobytům i francouzsky nebo německy, všichni byli v Praze (samozřejmě se jedná o dost nereprezentativní statistickej vzorek). Minulej tejden jsem ale v rámci zkoušky ryzosti našeho přátelství trošilinku pozvracela auto (zvenku), tak uvidíme, jak moc to myslej vážně...Než začnete zpochybňovat motivaci milýho chování kluků, ráda bych vás ujistila, že za ním stojí jiná mentalita, nikoliv nekalé postranní úmysly. Při posezení v termálních pramenech jsme si povídali s naprosto cizí Mexičankou, která nám po 5minutový známosti nechala na vrátnici svoje číslo, fejsíček i adresu pro případ, že bysme sháněli nocleh v jejím městě. Mi casa su casa na 100 %. V kontrastu s okouzlenim místníma jsem zaujala postoj "všichni zahraňáci stojí za hovno v nohavici". Ráda bych to změnila, ale nemůžu si pomoct, olíbávání s Evropanama je falešný jako triko Adidus ve vietnamský tržnici. Myslim, že jsem nějak nechytla začátek, kdy se lidi poznávali v hostelech, než našli priváty. Našlo by se ale pár holek, s kterýma bych se ráda bavila víc..uvidíme, jestli neni pozdě.
4. Spousta roztomilejch, iritujících a absurdních detailů! Pro přeborníky v třídění odpadu, jakýma Češi podle posledních zpráv jsou, je absence popelnic na ulicích poněkud traumatizující (prostě pohodíte pytel s odpadkama poblíž dveří a čekáte, sázíte se s ostatníma, jestli ten bordel: sublimuje/někdo sežere/poslouži jako stavební materiál při stavbě bydleníčka na okraji Mexica City). V kontextu mexickýho chaosu mě dostává do kolen pokyn na sáčku s polívkou "přidáme 437 ml vody". Pardón, pipetu a odměrnej válec jsem při laborkách na gymplu zapomněla ukrást! Stejně úsměvný jsou i nápisy ve (vysoký!) škole a některejch restauracích, který vlčím dětem připomínaj, že možná není úplně od věci si po vyprázdnění stolice umejt pazoury (zejména v případě, že vám rodiče nedokázali vštípit ani používání toaletního papíru..). Titul "chuj desetiletí" tímto uděluju čurusovi, kterej se zasloužil o to, že mexická A4ka je o pár milimetrů širší, díky čemuž nemůžu bejt well-organized student a strkat si materiály do euroobalů (košilek, jak říkáme my sekretářky). Každodenní výzvu a chvíli hrůzy ovšem představuje přecházení silnic (back to basics!). Přechody a semafory pro chodce Mexičani zřejmě považujou za trapný výdobytky západního kapitalismu. Polovinu času pětiminutvý cesty do školy mam proto vyhrazenou na postávání před čtyřproudovkou, kde na obrubníku přešlapuju jako Míra Dušek V Pelíšcích, s hlubokym nádechem zavíram oči a sprintuju "to the other side". Tenhle proces někdo z erasmáků pojmenoval trefně "run for your life". K místnímu koloritu neodmyslitelně patří i  žebrající vozíčkář, kterejch za slunnejch dní parkuje vedle ostrůvku uprostřed silnice, a stáhne vás o poslední drobáky na kafe, drze zneužívajíc vaší momentální emoční nestability a strachu o holej život.
To by snad pro dnešek stačilo...to slibovaný cestování příště, radši se nesnažim odhadnout datum uzávěrky..jen mi ten blog pěkně kontrolujte, už jsme dávno překonali 1000 zobrazení (díky!).
Adiós, cabrones y cabronas!