Po přečtení Kíťy blogu (Plzeňačka a kolegyně z VŠE, která momentálně válčí na partnerský univerzitě ve Venezuele) jsem dostala chuť konečně dopsat tu Kubu...na kterou bych si asi přece jenom neměla tolik stěžovat, když v takovym Caracasu ani nemaj tampony. Na úvod mapa, abyste měli lepší představu. Za 2 tejdny se toho víc stihnout nemá, i tohle byl docela fofr...Santiago holt až v příštim režimu (tudíž možná životě, haha). Pro přepočet CUC (normální lidi čtou kuky, my cucky) na Kč násobte 20.
1.den: Příjezd do Havany
V 5:20 beru přímej bus z Querétara na letiště v DF. Před odjezdem nevěřícně švidram z okýnka na ženštinu, která si (kamerou!) natáčí autobus. Ty vole, to je pro ní cesta za 450 Kč záznamuhodnej zážitek? Pak ovšem nastupuje, odkazuje na bezpečnostní důvody a procházejíc uličkou si natočí všechny naše gesichty. Moje vykulený oči se jí div netřou o čočku, význam mi uniká. Šaráda pokračuje v letadle, kde se letuška před přistáním ohání sprejem s jakousi dezinfekcí, údajně na doporučení WHO. Šípy na letišti strávil 3 hodiny, já jenom jednu. Paní v celnici umí trochu česky, popřeje mi "dobrý večer" (netroufam si jí opravovat na odpoledne). Přichází ke mně další chlápek a začíná výslech: kolik mam hotovosti, kde budu bydlet, s kym budu cestovat, kam pojedeme...odpovědi si poctivě píše do ušmudlanýho fízlbločku. Během čekání přijde další a ptá se na to samý. Špatně jim rozumim, kubánskej akcent se vyznačuje ležérní (ne)artikulací. Projíždí mi batoh a vyhazujou jablka. Ve snaze ušetřit za taxíka se snažím vmáčknout do ňákýho autobusu (linky ani jízdní řád pochopitelně nenajdete), ale od pohledu načuřenej řidič tvrdí, že do centra nejede..asi kecá, ale ověřovat si to netroufnu. Oslovuju mladej pár, jestli nechtějí zasharovat tágo...holka už odlítá, ale její černej amant mě sveze do centra, prej levnějc než taxík. Vyhodí mě před mojí casou a řeknou si o 25 CUC, dávam 23, to stačí. Radostné shledání s milým a hysterickej záchvat smíchu způsobenej tim, že můj byznysmen:
a) koupil krabičku Cohib za 90 CUC...to je dost, ale usmlouval to z 220, tudíž ze sebe měl dobrej pocit. Vzali ho na hůl, ale i tak na tom při prodeji v ČR vyvařil.
b) přiletěl vybaven kvalitním opalovacím krémem, naneštěstí s perletí, tudíž se celej den třpytil jako nefalšovaná kikina, což mělo u naháněčů úspěch.
Večer se jdeme projít. Měnim svůj dosavadní názor, že i poměrně ošklivý město je v noci ve světle pouličního osvětlení hezký. Nikoliv na Kubě, lamp je tu vzhledem k nedostatku proudu pomálu. První (šizený) mojito z kelímku za standardní cenu 2,5 CUC.
2.den: Havana
Paňmáma nám připraví lahodnou snídani (5 CUC za jednoho), táta nám bez rozpaků pomáhá balit zbytky do ubrousků (nestyďte se za rodiče, pokud dělaj to samý v hotelu...holt výchova režimu). Prolejzáme centrum, odmítáme naháněče. Snažíme se najít bus do Viñales, nejdřív na autobusáku pro místní. Aha, prej nám lístek za 38 CUP (národní peso, stejná hodnota jako Kč) neprodaj. Hledáme autobusák pro gringos (brzo pochopíme, že takovej je dycky za městem, aby byl člověk nucenej si vzít taxíka. Bereme si Coco Taxi (viz foto, 5 CUC). Ranní autobus je plnej, domlouváme se s taxikářema, že pro nás ráno někdo přijede a budeme shánět další dvojici...nic moc. Z finančních důvodů se do centra vracímě pěšky. Zakopnu a utrhne se mi žabka, což v kombinaci s kručenim v břiše vede k těžce podprůměrný náladě. Mastná pizza zachraňuje situaci...Jdem do směnárny, bez osobního dokladu to ale nepůjde. Snažíme se jít do Casa de la Música, odkud zní Gangnam Style, ale jakási show začíná za 3 hodiny, teď tam lézt nemáme. Šípy aktivuje svoje mimikry a kupuje si místní rum v rozkošný krabičce, do který zbytek světa lije jenom džusíky pro děti. Léta dřiny v Pivoňce jsou znát a ačkoliv má rumík k Havana clubu daleko, jemu chutná. Jdeme se podívat na věhlasnou Bodeguitu del Medio, kde nasával Hemingway, samozřejmě jen zvenku. Lepí se na nás dva týpkové a nabízí nám, že nás odvedou do nějakýho autentickýho podniku pro místní. Vzpomínam na Nikoly historku, kdy se bavila s milou kubánskou holkou, která ovšem v závěru odmítala zaplatit za svojí konzumaci, přičemž barman pochopitelně bránil domácí...Cestou za mojitem se k nám přidává i manželka mladšího saláma. Zdůrazňuju, že za ně platit nebudeme, a radši odcházíme domů. Většina z početnejch konfrontací s Kubáncema je provázena čerstvě ustanoveným heslem zájezdu: Čůráci!
3. den: Viñales
Budí nás pán domu, že se v noci šoupal čas a je o hodinu víc. Házíme do sebe snídani a jedem s taxikářem na autobusák, kde marně vyhlížíme jinej pár jedoucí do stejný destinace. Začínam bejt nakvašená a vyndavam mobil s úmyslem zavolat jinýmu chlápkovi, co byl taky ochoten nás vézt. Týpci nechtěj ztratit kšeft a uvolí se za původní cenu svézt jenom nás. Bydlení už nám domluvila havanská máma (síť kontaktků a dohazování kšeftů funguje víc než obstojně), už jen za 20 CUC, hurá. Údolí s tabákovýma polema a mogotama (rozuměj homolema) lahodí oků.
Odpoledne si půjčujeme dvě horský kola pochybného stavu (po smlouvání 5 CUC za obě) a vyrážíme k "Indiánovo jeskyni". Za ustájení kol na parkovišti si hlídač řekne o 1 CUC, za vstup do jeskyně platíme každej 5. Čůráci. Povozí nás na motorový loďce s autobusem něměckejch turistů...pokud jste byli v Koněpruskejch jeskyních, Indiánovo vás na prdel rozhodně neposadí. Znechuceni si na parkovišti dáváme rum a Bucanero (5,4% pivo), nálada se zlepšuje, na kola usedáme v rozjařené náladě. Vydáváme se na "Prehistorickou stěnu", což je prostě skála 120 x160 metrů, na kterou jakejsi rádobyumělec nakreslil dinosaura. Celkem humus. Za připuštění ke skále chtěj cucky, tudíž si to odfotíme zpoza brány. Vracíme se do vísky, na zápraží chajdy popíjíme rum a čekáme na večeri (8 CUC za jednu). Spřádáme plány na zejtra, nabízí se jet na krásný pláže...soused by nás tam oba svez za pouhejch 40 CUC, přičemž by nás ještě vobrali za vstup na pláž (5 CUC za jednoho). No way. Pinche cubanos!
4. den: Puerto Esperanza
Ráno naše romantická láska prochází zatěžkávací zkouškou. Upozornění redakce: Pokud jíte nebo nefandíte fekálnímu humoru, přeskočte k dalšímu odstavci. Ucpal se hajzl. Poslední jsem na něm byla já, ale peristaltická vlna doběhla Šípyho, tudíž je nucen situaci řešit. Statečně strká ruku do igelitky a odhodlává se k činu. Vtom však přichází paní domácí a cpe nám vizitky svejch známejch v další destinaci. Jednim okem koukam na ní, druhym na miláčka s rukou v igelitce, a začínám se nahlas smát. Máma vyšumí a drahý se pouští do díla, já se královsky bavim. Šípy mě proklíná..."Prej bobeček, pfff...miláčku, tohle neni žádnej bobeček, to je normální masivní hovno!". Zvedá se mu kufr, tudíž nastává střídání stráží a mam šanci se ve svym exkrementu pošťourat sama. Udělá se mi taky blivno, ale záchod je konečně funkční a my můžeme bez mezinárodní ostudy změnít stanoviště.
Puerto Esperanza (přístav naděje..hahaha) je malá rybářská vesnička. Lonely Planet pochopitelně zase kecala, dechberoucí oáza klidu to rozhodně není, ale aspoň je tu minimum turistů. Náš pokoj vypadá jako pracoviště lehkých žen, růžovej satén, zrcadla nad postelí i ve sprše...paní domácí je pak ztělesněná představa bordelmámy. Vyrážíme na "pláž" (trávník u moře). Cestou nás zastavujou lidi, poznáváme pána, co umí česky...zve nás k sobě domů, ukazuje nám fotku svýho českokubánskýho syna s maturitní šerpou. Jeho mladší kejmoš nás odvede na pláž a opouští nás, aby se moh za chvíli vrátit s banánama, rumem, brčkama a dvěma kokosama. Ty mačetou umně osekává, sosáme mlíko a přilejváme rum. Mně to moc nešmakuje, ale co už. Chce fellit, povídáme si o Kubě...On svojí zemi miluje, slunce a moře by za nic neměnil. Bodejť by ne, jako rybář to nemá tak marný...má desetiletou dceru, se ženou už spolu nejsou, což ho netrápí. Učí Šípyho, jak chytit langustu holýmá rukama a vysvětluje nám fungování ekonomiky v kubánskejch podmínkách. Ten pán, co zrovna prošel kolem nás, je taky rybář. Údržbu bárky a naftu rybářům platí stát. Než mu však odevzdaj nachytaný langusty, tajně si v zátoce ulejou část úlovku, kterou si po vylodění jdou pěšky vyzvednout. Langustu pak prodají za CUC naší domácí, která mi jí pak naservíruje za 10. Z financí podniku na VŠE by určitě dostali jedničku.
Na pláži trávíme celý odpoledne. Highlightem je rozhodně chvíle, kdy si povídáme, načež se Šípy zasekne v půlce věty a s vytřeštěnym výrazem hledí do křoví za mýma zádama, neschopen slova. Do prdele, říkam si, co tam je asi za zvíře? Žijou v Karibiku divoký prasata? Zatoulaný medvědi? V ohrožení života ale nejsme, v mezi keřema se ukrejvá "akorát" náctiletý onanista. A to ani nejsem oben ohne! Odhalen utíká z místa činu, můj partner situaci vysvětluje absencí internetu. Klucí, važte si přístupu ke svejm oblíbenejm serverům a možnosti masturbace v pohodlí domova. K večeri mám zmiňovanou langustu, je to pošušnání...Potkáváme mladej francouzkej pár. Šípy si doma zapomněl kabel na nabíjení GoProučka, tudíž se jich s nadějí ptá. Kabel nemají, ale auto jo, možná bysme mohli pocestovat zejtra společně...prej se sejdem ráno.
5. den: Oběd v Jamaice a noc v Austrálii
Ráno nás Frantíci překvapí a vážně se staví v naší case s informací, že se rozhodli přejet na druhou část ostrova. S radostí se rychle balíme, tohle nám neskutečně pomůže. Sáčkujeme se k nim auta...holka má slabší angličtinu, kecáme hlavně s klukem, kterej byl na erasmu ve Finsku. Teď už oba pracujou, každej den dojíždí do práce do Švýcarska, tudíž je patrný, že to nejsou budget cestovatelé našeho kalibru. V Havaně nemůžeme natrefit na dálnici, ptáme se na benzínce...místní nám sice poradí, ale za svoje "touhle ulicí a 5. křižovatku doleva" se nestydí požádat o dolara. Nedáme se, ani jim. Obědváme v zapadlý vesničce s názvem Jamaica za nacionální šušně, tudíž levně. Zjišťujeme, že pivo se dá bohužel koupit jen za valuty. Krokodýlí farmu už dneska nestihnem, proto se ubytujeme v chatkách ve vesnici Australia (názvy zřejmě vymejšlel vtipálek, kterej chtěl Kubáncům dopřát cestování po světě...). Při hledání chatek opět přesvědčujem o bodrosti kubánský povahy: "Prosím vás, timhle směrem jsou chatky San Pedro? - To sice jsou, ale totálně obsazenej, tam ani nejezděte!". Brzo se přesvědčujem o opaku, pochopitelně nás chtěli jenom odtáhnout do svejch cas. Nikdy nikomu nevěř. Frantíci si dávaj k večeři krevety, my tvrdíme, že nemáme hlad a v soukromí pokoje otvíráme moje mexický konzervy s tuňákem.
6. den: Krokodýlí farma a Playa Girón
O farmě se asi moc vášnit nebudu, krokodýli od malejch prcků k pochování po docela slušný kousky..zábava pro turisty, místní by si podobnou srandu nemohli (a nejspíš asi nechtěli) dovolit. V Mexiku se sice daj vidět krokouši i ve volný přírodě, ale takový srovnání je naprosto zbytečný, Kuba by vyhrála snad jen v bezpečnosti. Popojíždíme do další nepříliš populární vesničky, počasí bojkotuje naše představy o dnu na pláži...Hledáme dvě casy vedle sebe, nakonec jdeme všichni jen do jedný s tim, že Frantíci si berou pokoj a my se spokojíme s matrací v kuchyni. Má spořivá povaha se tetelí blahem, vypláznem každej jenom 6,5 CUC. Druhej pár ovšem působí dost nakvašeně...Furt je zataženo, ale jdeme na pláž a aspoň šnorchlujem. U kolegů vrcholí krize, nerozumíme sice ani slovu, ale z tónu se dá odtušit, že se hádají. Sedíme před nima a já se nenápadně otáčim, abych vyhodnotila situaci...periferním pohledem vidim, jak jí chlapec trochu propleskne, jen to mlaskne. Sakra, snad se nehádaj kvůli tomu bydlení s náma. Asi bude na čase pokračovat po vlastní ose. K večeři si zalepíme kušny houskama s omeletou (jedna snad za 4 Kč) v bufetovym stánku na ulici. V TV běží záběry z Chávezovo pohřbu, dávám se do řeči s obsluhujícím týpkem. Naprostej opak šťastnýho rybáře. Vystudoval komunikaci, což v zemi s cenzurovanýma médiama musí bejt na dvě věci...stejně ale obsluhuje nalitý děduli v bufíku u křižovatky za nějakecjh 300 Kč měsičně (právníci a doktoři mají údajně 600 Kč, nejlepší baliči doutníků 1000 Kč). Nevěří, že se něco změní...Kubánci sice už můžou cestovat, ale kdo chtěl odejít, už dávno šel. Zůstavší už si na trvdší podmínky zvykli. Bavíme se o knížkách, poznamenává si Valdésovou a slibuje si jí najít na internetu, až se k němu zas jednou dostane. Šípy bohužel nerozumí, tudíž se loučíme, děkujeme za pokec a štávu na účet podniku.
7. den: Cienfuegos
Ráno to balíme a jedeme do UNESCO města Cienfuegos (tzn. Sto ohňů), kde se loučíme s Francouzema, ty pokračujou dál. Docela snadno sháníme casu a jdeme do centra. Docela uklizený, lehce připomíná lázeňský město, nicméně lid je poměrně chudý. Konečně mě místní prosí o mejdlíčka a propisky, který jsem si za tímhle účelem přivezla...ale mam je v báglu na pokoji. Šípymu místní obejda chválí sandály i hodinky a ptá se, jestli by mu je nevěnoval...Odpoledne se s náma ve frontě ma mojito začne bavit postarší Kanaďan. Nakonec s nim setrváme v soudružském rozhovoru snad tři hodiny. Tentokrát se zas nudim já, dojde i na ukazování fotek dětí...můj muž je ovšem rád, že mu konečně někdo rozumí. Na pokoj se vracíme celý uondaný...v lednici máme předražený flašky s vodou. Dvě vypijem, já je napouštim vodou z kohoutku a pečlivě zavíram. Majitelce týhle casy se omlouvám...prostě to odnesla za celej národ. Konzumentům infikovaný tekutiny bych ráda připomenula, že durchfall je lepší než zácpa a očista těla je vcelku blahodárný proces.
Uf, i přes podstatně jednodušší styl mě to vysílilo. Jak se vám to líbí? Druhá, kratší půlka je v procesu. Saludos y bonito día a todos.
