Vstáváme, balíme, prcháme ze Cienfuegos (než se paňmáma domákne, co jsme udělali s vodama v ledničce). Místní taxikáři odmítají pochopit, že nepojedeme taxíkem za 40 CUC, když autobus stojí 6 za osobu. Na autobusáku už jsou ty kurvy šoférský povolnější a v matematice zdatnější, čekáme na postarší německej pár a společně vyrážíme chátrající amerikou do Trinidadu. Na ten se ostatně těším nejvíc, máme domluvenou casu a rodině vezeme fotky a krátkej dopis od Niky, která u nich bydlela na vánoce. Pokud tam někdo zamíříte, ozvěte se, dám vám kontakt. Famílie je naměkko, usmlouváme pokoj za 15 CUC a ještě nám zalepí držku čerstvym freshem. S nadržeností Nicka Twispa spěcháme na pláž Ancón, 12 km od Trinidadu, k čemuž potřebujeme kolo. Máma Sonja obvolává sousedství, pravděpodobně kazíme odpoledne místní bikerský komunitě, ale za chvíli nám před barák přistaví dva „oře“. Do Authorů maj daleko, jeden nemá ani přehazovačku, oba hází menší osmičku, ale odradit se nedáme. Ze začátku svištíme z kopce, vítr ve vlasech, královská náladička…ta nás ale s každym šlápnutím po nekonečný rovině přechází. S bolavýma prdelema vítězoslavně vjíždíme na parkoviště, zaplatíme 2 CUCky za ustájení a hurá do vody. Odpoledne na božský a poměrně liduprázdný pláži rychle uteče a musíme zpět. Vychcaný taxikáři by nás hodili domů i s kolama, ale na nás budget cestovatele si nepřijdou. Z neznámýho důvodu na nás všechny auta troubí, leknutíma div nepadáme do škarpy. Šípy je zpruzen ze svýho jednopřevodovýho stroje, prohazujem si kola a můj milý musí konstatovat, že „to moje kolo teda taky není žádnej hárlej“. Kubánci hrající bejsbol přes silnici nám málem zařídí metu zdarma. Za tmy přijíždíme domů, kde nás čeká opuletní večeře. Narveme si nácky, můj drahý znepokojeně pozoruje můj apetit ("seš si jistá, že nejsi těhotná?") a jdem omrknout místní Casu de la Música.
9. den: Playa Ancón
Pokračujeme v obžerství, snídaně od taťky za 4 CUC přepisuje historii. Omeleta se šunkou i sýrem, papája, ananas, to-růžový-se-semínkama, med, fresh, kávička, teplý mlíko,houstičky…Během ládovačky se s elegancí a nenápadností sobě vlastní plížim do pokoje pro krabičku a flašku (ovoce bude k obědu a do freshe přidáme rum). Zbytečně, Sonja nám ochotně pomáhá zabalit zbylý housky do pytlíků. Opět u ní objednáváme bicykly, já se s obavou v hlase táži, zdali to budou stejný modely jako předešlej den… „No samozřejmě! Možná by vám kola někdo půjčil levnějc, ale to byste taky nemuseli dojet zpátky, hostům před váma se ty rachotiny rozpadly v půlce cesty“. Pochybujem, nicméně neriskujem. Naše prdele zažívají středověk, ani izolační vrstva v podobě složenýho ručníku nepomáhá. Šípyho utrpení však s dosažením cíle nekončí, neb je ze včerejška spálen na uhel. Čelo a pravou nohu si zapomněl namazat, záda jsem mu špatně namazala já (prej). Jeden z těch děsivejch momentů, kdy vám partner připomíná vašeho vlastního otce. Den je to ovšem boží, idylku ruší jen barman René: 70letej chudák v teplácích, co se každou půlhodinku chodí ujistit, že nechceme šizený mojito (a že jsem si ten horní díl plavek furt neoblíkla). Cestu domů radši nekomentuju.
10. den: Valle de los Ingenios
Chceme se jet podívat na plantáže cukrový třitny a strážní věž bejvalýho cukrovaru, z který dřív buzerovali otroky. Nejlíp si údolí člověk údajně vychutná z vlaku, jenže ouha: už večer jsme na nádraží za sklem v budce viděli oznámení „vlak v 5 nejede“ a „vlak nejede“(už asi nikdy). Ráno to překontrolujeme, ale pokud se všichni za účelem ojebu gringo páru nespikli a nekecaj, vlak do stanice naděje fakt nepojede. Rozhodnem se pro vyjížďku na koních, což se v následujících 5 hodinách ukáže jako fatální chyba. Pokud koně jdou, je to nechutně pomalý a nudný. Okamžiků, kdy náš průvodce zlověstně hlubokým hlasem vysloví magickou formuli „ááájuuuu“ a ořové se dávají do klusu, se ovšem bojíme ještě víc. Namožené svalstvo a připálená kůže na stehnech s programem těžce nesouhlasí. Mně navíc klus přes veškerý nepohodlí způsobuje hysterický záchvaty smíchu, kdy se stěží držim v sedle, což moje horší polovička nemůže vystát a láskyplně mě prosí, „abych se nesmála jako píča“. Můj poník je zřejmě zamilován do Šípyho oře, protože se do něj s oblibou nepřetržitě naváží a šťouchá do něj hlavou. Těžko říct, co mu na něm imponuje, protože Šípyho kůň chčije snad v pětiminutových intervalech…proud moči dopadá na vyprahlou zem a stříká Lukášovi na nohy. Ten vyjížďku shrne slovy „tvůj kůň je retardovanej, můj je továrna na moč“. V rámci výletu ochutnáváme džus z cukrový třtiny, čerstve vymáčklej ze stébla (ale normálně to nejspíš ručně nedělaj, viděla jsem i automat). Večer vyrážíme do města, pozorujem holky na náměstí a shodujeme se na tom, že nejhezčí jsou kolem 6 let (pak už je příliš poznamenává místní hnusotučnostrava). K večeři si objednává rejži se „ slaninovou rolkou“, z který záhy vyklube nasekanej osmaženej párek (ale dobrej!).
11. den: Trinidad a přesun do Santa Clary
Obchod s taxikářema se nedaří, do Santa Clary pojedeme odpoledne autobusem. Balíme se a loučíme se s rodinkou, ta mi věnuje vějíř a dopis pro Niky, milé. Do odjezdu autobusu pořád zbejvá dost času, proto ukecáme jednoho taxistu, aby nás hodil na zmiňovanou buzervěž (na koni jsme těch 15 km pochopitelně neujeli). Po upocený cestě busem přijíždíme do Santa Clary. Ta by v podstatě nebyla ničím důležitá, nebejt Che Guevary. Na autobusáku nás odchytne naháněč, vypráví nám o krásnejch místních holkách a zatáhne nás do ušmudlaný casy, jejiž majitelka vypadá přinejmenším zfetovaně. Vyrážíme na pomník Che a do města. To je dost špinavý a šedivý, ale rum s colou stojí jenom 1 CUC, což trochu zlepšuje dojem. Sedá si k nám týpek a snaží se fellit..asi po 3 minutách se ptá, jestli si na náš účet může objednat pivo. Fuck no! Mladík zklamán odchází. Šípy se rozhlíží po těch slibovaných princeznách, který maj furt blíž k oplácaným čarodějnicím. Po chvíli znechucen konstatuje, že „po flašce rumu by tady možná omylem do něčeho vklouznul“. Člověk ho prostě musí milovat.
12. den: Santa Clara
Hlavní atrakcí Santa Clary by měl bejt vykolejenej vlak Tren Blindado, kterej poslali pro posílení Batistových jednotek během poslední bitvy Kubánské revoluce o Santa Claru. Ten ale vzbuzuje spíš rozpaky a zklamání. Náladu zvedá lahodná zmrzlina za 3 Kč. V nechutnym dusnu se škrábeme na vyhlídku nad město, kde potkáváme chlápka, o kterym mi už říkala Niky. Ten umí trochu česky a kšeftuje s doutníkama. S díky odmítáme, cestou dolů se ve mně ale vzbudí podnikatelskej duch a chuť uplatnit osvojené znalosti z VŠE v praxi přirážkou slušný marže a následným prodejem. Nakonec kupuju krabici Cohib Espléndido, který by mi snad mohli zaplatit letenku (momentálně je ovšem mám ve skříni a evidentně je prodám až doma v Čechách). Highlightem dne je návštěva továrny na doutníky, kde se bohužel nesmí fotit. Po stehnech sice cigára nikdo neválí a Romea a Julii taky nečtou, ale i tak je to unikátní zážitek. Celou šichtu bych listy čistit, osekávat a balit nechtěla a z četby denního tisku bych po první hodině šílela, ale na Kubě je to práce snů (líp placená než taková doktořina nebo právničina). Vynášet cigára ven zaměstnanci nesmí, pořád ukazujou batohy, ale i během prohlídky jeden pracant oslovuje Šípyho s nabídkou kvalitního byznysu a pozdějc mu vynáší pár kousků ven, tudíž na to nějaký tríčky budou. Naší další destinací je Varadero, což je jen kus poloostrova zastavěnej hotelovýma komplexama a okupovanej skoro jen gringama na prázdninách. S opravdovou Kubou nemá nic společnýho, ale tý už máme pro změnu plný kecky my, tudíž se do nudně západního světa vyloženě těšíme. Casa je bohužel za 30 CUC, ale moc alternativ se nenabízí.
13. den: Varadero
Ráno před snídaní si jdeme zaběhat na pláž, paráda. Celej den se flákáme, honíme bronz, čteme si a fotíme se v zcela přirozenejch pózičkách, abyste nám měli co závidět.
14. den: Hasta luego…nebo radši ádios.
Můj čas se naplnil, ráno jdem na chvíli na pláž, ale v poledne pro mě má přijet taxík a odvézt mě do Havany na letiště. Přijíždí o hodinu pozdě (nutno podotknout, že Kubánci byli docela dochvilný). Mam nervy v kejblu a jsem odhodlaná mu zaplatit míň, seřvat si ho před jeho ženou, co s náma jede, nedovolim. V závěru cesty si se mnou začnou povídat o tom, jak u nás v ČR funguje ten kapitalismus, já vidim, že letadlo stihnu, a platim slíbenejch 40 CUC. Odbavení na letišti trvá celou věčnost, opět si připomínám, jak v socialismu nic nefunguje…Vrcholem je odletová taxa 25 CUC, kterou musí zaplatit úplně každej…po všech těch peripetiích a vojebech jim to pětikilo ale dáte skoro rádi. Vidět Kubu je silnej zážitek, žít na ní musí bejt prokletí. Dost lidí se pozastavuje nad hejterskym názorem, já na něm ale s urputností Aničky Dajdou trvam. Nedokážu posoudit, jestli se třeba k Latinoameričanům chovají Kubánci líp... Věřim, že pokud nemusíte vůbec koukat na prachy, přivezete si asi taky jiný dojmy a pojmy. Návštěvy nelituju, ale opakovat jí v blízký budoucnosti rozhodně nehodlám.
Príma, už jsem se svým zpravodajstvím jenom měsíc a půl ve skluzu…ten asi nemam šanci dohnat, proto vám události dubna v rychlosti nastíním. Vrátila jsem se z Kuby do DF a asi hodinu po mě přistáli mí drazí rodičové a sestřička, abychom společně pocestovali dalších 10 dní. Drama nastalo hned první den v DF, kdy ségru skolil ukrutnej chcíp, co chvíli vypadal jako trombóza… Kája tudíž strávila nemálo času na hostelovejch pokojích, chudák. Výlet jsme zakončili návratem do Querétara a já se musela po 3 tejdnech prázdnin vrátit do školy, kde jsem toho kupodivu tolik nezmeškala…přišlo další srdceryvné loučení s rodinou na autobusáku a druhej parciál, rozuměj průběžný testy. Od tý doby trávim všechny víkendy cestováním, o kterym vám podrobně povyprávim asi až při promítání fotek nebo v hospodě nad pívem. S mym nejlepšim mexickym kamarádem Marcem jsem jela to Guadalajary a Tequily, s Němcema do Huastecy Potosiny, s Brazilkou Gabi do Chiapas (nejjižnější stát Mexika sousedící s Guatemalou). No vidíte, stějně netušíte, o čem mluvim (což vám nemam za zlý). Fotky na FB jsou asi výmluvnější.
Momentálně jsem v půlce posledního tejdne školy, během kterýho se mi podaří ukončit všechny předměty. V pátek si musím sbalit svých pět švestek a odtáhnout k někomu z Mexičanů kufr. V sobotu s Nikolkou letíme na Cancún a mám 4 dny na procestování Yucatánu. Aby to náhodou nebylo moc jednoduchý, v těhle dnech mě čeká Skype interview s Prazdrojem (letní stáž v logistice je pořád ve hře, aspoň papírově). Lenovo si s sebou pochopitelně neberu, tudíž budu pobíhat někde kolem Chichén Itzá a shánět stabilní připojení s kamerou, haha.
Celej semestr ale vyvrcholí 15. 5. setkáním s Vyleťákem v Belize. Odtud pojedeme do Guatemaly, Nikaraguy a Kostariky. Předpokládám, že vám to zní exoticky a nebezpečně …no, nám taky. Nikola sjela stejnou trasu před vánocema a na základě jejího vyprávění vás můžu ubezpečit, že to zas takovej punk není. 9. 6. letím z Kostariky do Mexika a čekají mě poslední 2 noci v QRU (byt už ovšem mít nebudu). Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu…12. 6. se vracím do rodného kraje! Mexiko mi bude nepopsatelně chybět, ale taky nemůžu popřít skutečnost, že se neskutečně TĚŠIM NA VÁS! Nedělám si iluze o tom, že bych byla středobodem vašeho vesmíru a vy byste k zmíněnýmu datu seknuli se zkouškovym nebo prací, sešikovali se do uvítacího výboru na Ruzyni (na Havlovi zní prostě divně) a naložili se se mnou na měsíc do lihu. Přesto si ale ráda představuju, že jste si párkrát za těch 5 měsíců řekli „jó, kdyby tu tak byla Týna…“ a projevíte (nebo přesvědčivě zahrajete) nadšení ze shledání s mojí osobou. Připravte se taky na to moje mexický ocintávání: 1 pusa doprovázená lehkym objetím. Pardón za to.
Příští canc napíšu pravděpodobně v letadle cestou domů. Jestli doma dopíšu tu Střední Ameriku, to je ve hvězdách. Cuídense mucho, cabrones y cabronitas! Ya nos vemos pronto! Besos.
Příští canc napíšu pravděpodobně v letadle cestou domů. Jestli doma dopíšu tu Střední Ameriku, to je ve hvězdách. Cuídense mucho, cabrones y cabronitas! Ya nos vemos pronto! Besos.
