Mexiko je krásná země obrovskejch kontrastů a nerovností. Asi jediný absolutně platný tvrzení, jakýkoliv další zobecňování vyvolá polemiky, v horšim případě fackovačky. Je nutný si přiznat, že po měsící bydlení v Querétaru nebo tejdnu surfování v Cancúnu nemáte nejmenší tušení, "vo co tady go". Za zlatou mříží vás ale čeká poušt i džungle, neskutečná materiální chudoba i unikátní kulturní dědictví. Moje dosavadní cestovatelský zkušenosti nejsou sice o moc bohatější než slovní zásoba Ornelly Štikový, pár veselejch historek jsem ale posbírala.
Naplánovat jednodenní víkend na sobotu nebo neděli je triviální záležitost. Vyberete destinaci, taxíkem nebo MHD se odebéřete na autobusák, posedíte si 1-3 hodiny v autobuse, odfotíte si pár kostelíků a kaktusů a hurá domů. Silnice poměrně katastrofální, autobusy na úrovni Student Agency. Tomu bohužel odpovídá i cena (s politováním musim konstatovat, že s HDP roste i cenová hladina a pro Čecháčky už to tu levný fakt neni, i v pitomym Walmartu utratim za jídlo na tejden minimálně 700 Kč). Pokud takovým druhem zábavy opovrhujete, vězte, že brcholem trapnosti jsou výlety organizovaný školou, kterejch už se odmítám účastnit (ačkoliv finančně vyjdou nejlíp). Desítky studentíků (ještě připopilejch z páteční noci) se vyvalí na parkoviště, vytáhnou zrcadlovky (s kterýma neumí) a vystojí si frontu, aby pořídili naprosto identický foteeešky, kterýma večer zahltí fejšícek. Proběhne se město a organizátoři nás odvezou na oběd do hotelu, kde pak máme pool party (což je sice povrchní, ale aspoň voayersky zábavné). Vodní hrátky jsou přerušeny příchodem zaručeně pravých indiánských dcerušek, jejichž podupávání na trávníku se nemálo podobalo psotníku v pokročilém stádiu. Kdo se při takový autentický show nestih začervenat až na prdeli, je dovlečen do kroužku přičmoudlejch nebožek, povzbuzován k tanci urážlivým heslem "Come on, don't be so European!". Chvíle ostudy mi připomína následující rozkošná fotodokumentace, Šípy se u ní velice nasmál, snad se vám bude taky líbit.
Větší výzvu ovšem představoval prodlouženej víkend a vidina 4 dnů volna. Querétaro je slušnej výchozí bod, nikam to nemáte úplně daleko, naneštěstí ani blízko, i na tu bejbližší playu pojedete 8 hodin. Nechtělo se mi ovšem přidat ani ke školní partičce, kam jeli hlavně Frantící (záruka absolutního vyloučení z debaty), ani ke studentský organizaci sdružující studenty z celýho státu Qurétaro, jejichž video z loňskýho ročníku nápadně připomínalo připouštění hřebců (šukboudy a bujná poprsí ke zhlédnutí na http://www.youtube.com/watch?v=jLeEqX76hEY, vydžte, graduje je to v druhý půlce). Ne snad, že bych se při podobnejch výjevech křižovala a hledala v kabelce růženec, ale nemam tu žádnou nejlepší kejmošku, která by mi slíbila, že mě při takovejch kalbách nenechá sedět v koutě... Proto jsem vyrazila s Kitty, Lindou a Robertem (Němci) do Michoacánu. Linda by mohla díky svýmu zápalu pro sport a cestování mohla aspirovat na mojí spřízněnou duši, bohužel má jednu zásadní charakterovou vadu - nepije. Robert by moh díky svejm plánovacím schopnostem aspirovat na přijemnýho společníka na cesty, bohužel má jednu zásadní tělesnou vadu - jedno oko modrý, jedno hnědý. Díky tomu sebou trhnete pokaždý, když mu chcete důvěrně pošeptat, že má levý oko jako pomněnku.
První noc jsme strávili v hlavnim městě, Morélii. Cesta dostala punkovější punc až druhej den, kdy jsme mířili do rezervace motýlů monarch. Těm flundrám třepotavejm začíná bejt v říjnu u Velkejch jezer trochu kosa, tudíž se sbalí a odletí na jih. V březnu se na mexickejch jedlích pomilujou, vyčerpaný samečkové po sexu okamžitě umíraj (móda napříč všemi živočisnými druhy?), zbouchnutý motýlice to napálí na jihovýchod USA, nakladou vajíčka a taky natáhnou svý miniaturní bačkůrky. Vybrali jsme si ten nejhůř dostupnej park, okusili jízdu s místníma ušmudlancema v paradas continuas (narvaný dodávky, který vám přibrzdí, kde zrovna potřebujete) a dostali se do výchozího bodu (nepříliš důvěryhodnej "ranč"). Zaplatili jsme 15letýmu klukovi za to, že vedle nás mlčky pojede na koni, a vyškrábali se nad 3000 m.n.m. Nemohla jsem se ubránit zklamání, naivně jsem doufala, že motejlové budou lítat všude kolem..ty líný hovada ovšem nečinně poposedávaj na stromě. Po návratu do údolí jsme postavili stan v oplocenym, ale nehlídanym prostoru ranče (jako jediný, samozřejmě). Po večeři jsem nahodila pyžamo, zakuklila se do spacáku a usnula. Druhá nejhorší noc v mym životě mohla začít.
Za 3 hodiny mě vzbudila Kitty drkotáním zubů (ukázalo se, že dětská dečka v únoru spacák opravdu nenahradí). Seděla uprostřed stanu, šeptem opakujíc (dnes už legendární) větu "Somebody is walking around." Poslouchala jsem šustění trávy a říkala si: "A kurva, je to tady. Neříkali nám snad, ať se na to stanování radši vybodnem? Kéž by nás jenom okradli...neměla bych si vyndat kartu z foťáku? Naivko, zeptej se španělskejch turistek z Acapulca... Ty jo, já přece ještě nemůžu umřít..dyť tady ani nemáme signál..dycky jsem s imyslela, že si před násilnou smrtí stihnu ještě napsat smsku..". Situaci příhodně dokreslovaly světlice, který okolní vísky v oslavách místní Panenky Marie odpalovaly každejch 5 minut, a vytí domácích pejsánků (rozuměj ochočenejch kojotů). Pomočená strachy jsem nakonec opět zalomila. Budila jsem se ale každou hodinu, hnáty mi umrzaly, modlitby docházely. Nadšenějc jsem v 7 hodin ráno asi nevstávala. Zbytek tripu už byl docela nuda, přesunuli jsme se za přírodníma bahnitýma lázněma, kde nás ceny chatek přinutily překonat 10 hodin starý předsevzetí "no more camping".
Na tomhle výletu mě ovšem začala vytáčet Kitty (v mojí nejčernější náladě momentálně nehezky přezdívaná i rejže). Kristovo rány, ježkovo voči, panenko skákavá! Ta holka je ztělěsněnim turismu nejhrubšího zrna. Konstantně ve mně vyvolává chuť vyškubat všechny stránky jejího korejskýho pasu, narvat jí je hluboko do chřtánu a umlátit jí tisícistránkovym vydání Lonely Planet. My se několik dní bavíme o "butterfly place" a ona se v půlce krpálu zeptá, co tam nahoře vlastně uvidíme. U vrat ranče se táže, zdali je ta hnědá zapáchající hmota na zemi koňské lejno. V průběhu celýho tejdne nemá zdání, co by chtěla o víkendu dělat, nic nenavrhne, k ničemu se nevyjádří...aby se v pátek večer triumfálně zeptala, kam ráno vyrazíme. Seznam věcí ke sbalení pochopitelně vítán. Ze španělštiny nepřeloží ani číslovku (často vypadá, že nepobírá ani to numerický vyjádření). Mam pocit, že takovej vegetativní stav je pro ní ale typickej: studuje anglickej jazyk a literaturu, ačkoliv nesnáší čtení a ví, že jí to v budoucnu k ničemu nebude. Povoláním se teda fakt minula. Pokud se po večeři objeví ve dřezu neumytá pánvička, přibíhá Haenee do kuchyně a se zápalem Jessicy Fletcherové pátrá po tom, kdo zanedbal svou občanskou povinnost a dovolil si na dvě na-nose-kundy odpočinout. Pevně doufam, že se můj názor na Asiaty v budoucnu ještě změní.
Tak e , žse nám poutníkův deník změnil v (ne)slušnej hejt..Příští příspěvky snad budou láskyplnější, za 10 dní mám se Šípym dostaveníčko na Kubě a pak přijíždí má drahá rodina, pojedeme do Mexico City a na jih do Oaxacy (Puerto Escondido nevyjímaje). Do tý doby snad sithnu ještě něco připsat, pak se na 3 tejdny odmlčim...Vy se opatrujte a napište mi (aspoň adresy, začínám rozesílat první pohledy).
Saludos, vaše Kris (Týna se tu moc nechytla).
Týno, neskutečně se bavim!!! =) =)
OdpovědětVymazatUžij si setkání se Šípym (to ani nemusim zdůrazňovat) a s rodinou!!!
...and keep up this fucking good job!! ;)
Anet