One fine day we'll fly away ..

Šedivá je teorie, zelený strom praxe! Po seznámení s teoretickými východisky z prvního příspěvku na to můžeme vlítnout. Z 8. ledna jsem měla strach posledních pár měsíců, protože bych se asi označila za vítací typ, ale na loučení zvědavá  rozhodně zvědavá nejsem. Díky vstávání ve 4:30 mi ale závažnost situace moc nedocházela. Emoce byly dávkovaný pečlivějc než v romantický komedii s Drew Barrymore - s mámou jsem se rozloučila u výtahu, se Šípym před barákem, se sestřičkou v Berouně a s tátou na letišti. Do Londýna se mnou letěla i Tonya Graves a "borec z NHL" Voráček (neměla jsem šajna, kdo to je, ale kamery a mikrorfony nešlo přehlídnout). 3 hodiny čumendy na Heathrow docela utekly a já se těšila na svůj let do Dallasu s American Airlines. Při čekání u gatu mi došlo, že bych měla rychle začít vzývat všechny božstva, aby vedle mě neseděl ňákej bodrej hovornej jižan s nedostatkem pochopení pro mojí narkolepsii. Dopadlo to ještě hůř: dost přátelskej Maďar, kterej měl ovšem příšernej přízvuk a mluvil strašně potichu. Na začátku rozhovoru mě ujistil, že máme fakt smůlu, protože letadlem bez obrazovky pro každýho už teda dlouho neletěl. Využila jsem svojí kick-ass schopnosti okamžitýho usínání, tudíž se naše debaty omezily jenom na dobu jídla. Poslední 3 hodiny se šíleně táhly, maďarskej salám mě sledoval periferním pohledem (ale hodně pozorně, jak zpívá Macháček) a nepolevoval ve snaze o (jakkoliv absurdní) konverzaci. Vrcholem byla asi chvíle, kdy jsem ládovala pomeranč a chlapec se zeptal, jestli mam hlad (ne asi kámo, zaháním kurděje!). Nad Dallasem řádila bouřka, nabrali jsme zpoždění a na přestup mi zbylo asi 40 minut (ano, stejně mi stihnul narvat vizitku). S vočima navrch hlavy jsem doběhla ke gatu, co byl na letence..nikde ani noha, na obrazovce žádná destinace. Správnej gate byl nakonec o 4 přepážky vedle. Zaregistrovala jsem, že nechytam vůbec žádnýho operátora a stihla otevřít notebook a nahodit gesichtbuch, abych si přečetla dotaz od spolubydlící, kdy přesně přilítam, že chce jít ve 23 hodin na párty. Nastoupili jsme do miniaturního letadýlka Káněte (asi 15 řad, jedno sedadlo, ulička, 2 sedadla) směr Querétaro a dopřála jsem si poslední klidnej šlofíček.

Po přistání mě začaly sužovat obavy, co budu sakra dělat bez toho mobilu. Potřebovala jsem zavolat Korejce, aby se laskavě zmastila na bytě a nikam nechodila, a Kubovi (kluk z ČVUT, kterej tu je na celej rok, dělá koordinátora a měl mě vyzvednout a hodit na byt). Než jsem si stihla vyhlídnout dobromila, co by mi moh půjčit telefon, ukázalo se, že nemam kufr. Odvoz samozřejmě nikde..čekala jsem v hale, než seženou někoho gramotnýho na vyřízení kufru, a stěží zamačkávala slzy. V tom se objevil Kuba s mexickym kejmošem, já se uklidnila, sfoukli jsme papírování a jelo se na byt. Tam už čekali erasmáci v čele s mou korejskou spolubydlou. Jmenuje se Haenee, ale dala jsem jí krycí jméno Kitty podle japonský kočičky, kterou má na triku každá 4letá holčička, co na pískovišti něco znamená. Uvítání bylo pěkný, abstrahujeme-li od faktu, že jsem po tý cestě musela vonět jako kýbl hoven a nevypadala o moc líp. Někdo mi pohotově půjčil ručník a všichni se radši zdekovali, dala jsem si sprchu a usnula.

Od středy do pátku probíhaly orientation days. Je tu 132 zahraňáků z 24 zemí od Saudský Arábie po Dominikánskou republiku, ale vzhledem k velkýmu rozptylu oborů se s většinou na hodinách potkávat nebudu.  Zarážející je i vysokej počet Čecháčků (2x ČVUT, 1x Metropolitní a já, taky 1x). První den jsem byla řádně vypruzená z absence kufru (copa toho, ten je Terezky, ale ten obsah!) a ice-breaking aktivity mě neskutečně iritovaly. Nutit dospělý lidi, aby: navlíkli co nejvíc hadrů na jednoho člověka/ kreslili na vajíčka/ si sedli na trávu do lajny a podávali si nad sebou mokrou houbu, než tak dostanou vodu z jednoho kýble do druhýho, je trestuhodný. Nejhorší ovšem byl fakt, že některý lidi to evidentně bavilo (rodičové, dopřejte prosím svým ušáčkům světový rozhled a posílejte je na dětské tábory, ať se po dvacítce smějou sofistikovanějším věcem). Podobně úsměvnej byl i workshop o "globálním občanství" (těhle vzletnejch slovních spojení mam z VŠE plný kecky), kde nám kladli na srdce, abysme se nesvlíkali na plážích, nebrali si cizí lidi domů, nesmskovali na hodinách a nekupovali si drogy. V týmech jsme pak museli tyto užitečné rady ilustrovat a každá z nich byla doplněna korespondující historkou z uplynulejch semestrů. Zde jsem se bohužel nehezky zviditelnila.... Hlavní boss JC začal další historku bez pointy nešťastnym obratem "There were two girls..", po kterym následovala pauza akorát tak dlouhá na to, abych do ticha zařvala "...and one cup". Kdo nechápe, negooglí (mami, tati, fakt ne), ostatní se snad smějou, úchylové z Masarykáče nejspíš brečí smíchy. 

Ve čtvrtek přijel náš třetí spolubydlící, Francouz Kevin. Angličtina zoufalá, vlasový porost taky. Po dvou nocích si sbalil a šel bydlet jinam a my ho plynule nahradily povedenějším modelem, jeho krajankou Laurou. Ta miluje vaření, což oceňuje zejména Kitty, která div netleskala nadšenim, když jí Němci od naproti naučili vařit těstoviny (ale ona za to nemůže, doma žije s rodičema a jí jenom rejži nebo cereálie).Teď tu máme správnou holčičí pohodu a Kitty dokonce upustila od nápadu najmout si uklízečku...Naproti nám bydlí čtyři kluci z Německa, bejvá jich tam ale imrvére šest. V podstatě jsou (roz)tomilí, ale v partě (tudíž skoro pořád) mají tendence mluvit německy a jejich humor je poněkud monotématický..Baví se tim, že jednomu z nich říkaj Uwe Doble (doble znamená překvapivě dvojitý, jako to w v jeho jméně) a dalšímu Timo Absence (protože nechodí na všechny mejdla jako oni). Taky udělali legendu z jinýho kluka, kterej tu byl před nima a psal o tom hodně podrobnej blog, kterej všem lidem s oblibou ukazujou (né, nemusíte jim posílat tenhle odkaz). Do školy to máme 5 minut pěšky a v okolí bydlí i většina lidí...na koleji nikdo nebydlí kvůli přísnýmu režimu a večerce, která se tam dodržuje. Alternativou je host family, což je hezký, ale drahý.

Už mě pálí oči, tak hasta luego...příště (tak pozejtří) o škole. Předem děkuju za ňákej ten feedback (whatever that means).