Vlast, nebo smrt?

Muchachos y muchachitas, po delším výpadku spisovatelskáho proudu jsem opět na základně, připravena vylíčit všechny historky z natáčení! A s těma kubánskýma to nebude snadný...pocity z "ostrova svobody" se ve mě perou jako víno se zelenou. Vraťme se ale do chvíle, kde jsem se s váma rozloučila. Právník dodržel slovo a přinesl mi voštemplovanej papyrus a já mohla druhej březnovej pátek vyrazit na letiště v Mexiko City (příště jen DF, Distrito Federal). Cestu jsem víceméně prochrněla. Když jsme přistávali v Havaně, draly se mi slzy štěstí do očí...přišlo mi to neuvěřitelný: žijete si svůj báječnej, příjemně nudnej život, pendlujete mezi Plzní a Prahou, s nechutí vstáváte do práce, po večerech chodíte na tréninky a piva...a najednou se stejnou samozřejmostí existujete na druhym konci planety a dáváte si rendez-vous ve svý vymodlený destinaci... No, to jsem neměla tucha, že to zdaleka neni naposled, co je mi z Kuby do breku.

Už na letišti si všimnete, že tu něco nehraje. Tři různý přicmrdávači vás vyzpodívaj tak důkladně, že by si vedle nich Kraus ani neškrt. Pes (žádnej Rex, vopelichanej vořech z ulice) vám očuchá batoh, celník kalhotky...bienvenidos a Cuba. Zneuctěni stojíte před letištěm a přemejšlíte, jak se dostanete do centra (MHD pochybného jízdního řádu a technickýho stavu existuje, ale vítaný v ní rozhodně nebudete, sama jsem to zkusila). Tím se dostáváme k prvnímu problému: prachy. Čech si zrovna nemusí zjišťovat indexy cenovejch hladin, aby si ověřil, že ho na cestách pivko většinou vyjde dráž než v rodný vísce. Režim na Kubě v mnoha aspektech domácím škodí, ale v jenom ohledu jim připískává: vhodně nastavil pravidla tak, aby z vás vycucnuli i poslední CUC. Tutou zkratkou rozumějte konvertibilní peso, měnu pro cizince, která odpovídá hodnotě americkýmu dolaru, tudíž zhruba 20 Kč. Domorodci používaj nacionální peso (CUP), který se rovná přibližně český koruně. Ano, počítáte správně: pro vás bude všechno 20x dražší než pro Kubánce. V cenících se domácí i konvertibilní peso značí $, proto do poslední chvíle netušíte, jestli vás ranní kafčák stojí kačku nebo dvě pětky. Nacionály vám klidně ve směnárně klidně dají, ale koupíte si za ně značně omezenej sortiment zboží (rejži, fazole, pouliční blafy..), případně vás do hospody pro místní nepustí nebo číšník při zálovačce outratu bryskně vynásobí dvaceti, že jo. Tuzexový zboží (sušenky, Havana Club, piva..) si za CUP nepořídíte. V kombinaci s mentalitou lidí, silně zdeformouvanou tou bídou a brašulema Castrů, tvoří dvě měny sehranej tým. Turismus je jediná možnost, jak přijít k vytoužený vatě, nikomu tudíž neni stydno vám lhát do očí. Pocit, že nemůžete nikomu nic věřit, mě iritoval nejvíc. Nezištnost a dobrá vůle se tu příliš nenosí. Ptáte se na cestu na ulici? Připravte si dolárek, řeknou si o něj! Někdo se s váma dá do řeči v baru? Bez ohledu na pohlaví počitá s tim, že za něj zaplatíte účet. Seš bílej? Plať!

Tohle nás pozvolna přivádí k druhýmu důvodu, proč na Kubu nejezdit: propast mezi turistama a domácíma. Nepřeklenutelná a nepřehlídnutelná. Mexičani samozřejmě většinou taky poznaj, že jsem gringa (gringo je lehce hanlivý označení pro cizince-bělochy, v užším slova smyslu Američany), ale i pitomej pozdrav a poděkování ve španělštině je potěší a navnadí. Kubáncům (minimálně těm ve městech) jsou vaše jazykový znalosti spíš na obtíž: nejspíš se jim nepodaří s váma tolik vyjebat! Z jejich skutečnýho života nepoznáte zhola nic. S dvěma měnama to začíná, s odlišnýma linkovýma busama  a taxíkama to končí. Představte si, že cizinci u nás můžou jet jen Studentem, do ČSAD s váma je nepustí. Často odjíždějí z jinech autobusáků: zatímco terminál pro Kubánce je v centru, gringo busy Viazul vás dovezou stěží na periferii (a musíte si vzít tágo, chachá).

Šancí na družbu s obyvatelstvem budiž bydlení v hojně rozšířenejch casas particulares, což jsou domácnosti pronajímající pokoj s koupelnou turistům za 15-30 CUC, tj. na úrovní hostelů (ty na Kubě nenajdete). Nezapomínejte ale, že taková rodina neni průměrnej vzorek populace. Pro získání licence na provozování casy je nejspíš potřeba bejt za dobře s Výborem na ochranu revoluce (Comités de Defensa de la Revolución, zkratka CDR), což je prodloužená ruka Velkýho bratra, sídlící v každý ulici, hrdě a viditelně označená cejchem na baráku, oslavovaná státem na plakátech. Kubánskou kulturu pořád neznáte, na rozdíl od sílícího pocitu v zádech, že se někdo dívá. Společně s tím zaregistrujete i další rys komunismu: věčně žhavá telefonní linka, rozsáhlý sítě kontaktů a dohazování kšeftíčku a nebohejch Evropanů.

Pokud vás neodradí vnitřní prohnilost místních, zaručeně vás skolí pohled na ně. Představa křivek a sex appealu Kubánek, válejících cigára po opálenejch stehnech, je naivnější než Ivetka Bartošů. Holky tu nejsou plnoštíhlý, ale VYŽRANÝ jako prasnice! Již od útlého věku, bez vyjímek. Standardní model ke zhlédnutí zde:

Při bližším pohledu (už z toho se vám zvedne kufr) na jejich jídelníček se ovšem nemůžete divit. Jestli holdujete gastroturismu, Kubu vynechejte. V casách vám rádí připraví skvělou snídaní (omeleta, veka s medem a marmeládou, ovoce, kafe, fresh juice) za 3-5 CUC nebo večeři za 8-10 CUC. Sami ovšem chálujou jen housky se salámem nebo "pizzy", kus gumy vykoupanej v oleji. V rámci úspor jsme si podobnýma dobrůtkama občas taky zacpali držky. Mně jakožto Otesánkovi to svym perverzním způsobem chutnalo, Šípy aspoň moh každodenní konzumaci rumu vzletně nazývat "dezinfekcí žaludku". Co jsem za 2 měsíce v Mexiku zhubla, to jsem během 2 tejdnů na Kubě úspěšně nahodila.

Zápal a láskyplnou péči lze pozorovat nejen ve vztahu k vlastnímu tělu, ale i k přírodě nebo pamatkám, což je pravděpodobně daný státnim vlastnictvim. Tahle apatie a nezájem vlastně vystihujou celou Kubu. Špatně se to popisuje, ale z lidí je cítit odevzdanost a smíření s osudem. Slovo bída tu nabírá úplně jinej význam než v Mexiku. Kubánci netrpí hladem ani nezaměstnaností, všichni jsou chudý víceméně podobně. Ale ani stejně, tudíž je očividný, že socialismus rozhodně nefunguje. Komunismus je svinstvo a nejvíc se podepíše na lidech. Odpustila bych jim tu honbu za valutama, záměrný lhaní ne. Návštěva Kuby je určitě cenná, ale poněkud depresivní lekce. Z představy, že jsme mohli žít po kolena v podobnejch hovnech, mam husí kůži. Věřim ovšem, že se najdou miliony kanadskejch důchodců, co kouří Cohibu na balkoně hotelu a srkaj mojito (ten rum kritizovat vážně nemůžu) s pocitem, že jsou v ráji. Evropani si můžou za stejný prachy dopřát srovnatelný pláže a lepší služby v Evropě, a bez jet lagu. Já osobně musim poprvý v životě říct: "Tak do týhle země už se nechci vrátit". Minimálně do doby, než se tamní poměry změní. Ale přijde to vůbec? A kdy?

Určitě se vám musí zdát, že přeháním, a já to chápu. Sama bych to asi nikomu nevěřila. Můžete se ale kouknout na dokument Vnoučata kubánské revoluce (http://www.youtube.com/watch?v=-KVqUrOBiQQ) nebo si přečíst Každý den nic od Zoé Valdés. S cestováním je to holt jako s deflorací: poetický popisy v knížkách a vaše romatický představy se po konfrontaci s realitou můžou rychle rozplynout. 

Kurva, to bylo ale filozofování! V nejbližších doplním úvodní hejt deníkem z cesty a fotkama. Budeme se šťourat v hovnech, zvracet na pláži a potkáme voyeura! Proto se nenechte odradit dnešnim vážnym tónem, nejedná se o trvalou změnu žánru. Dík!