První dovolená, už jenom samá pozitiva a životní jistoty!

Nevěřili byste, jak je těžký vymyslet tu první otvírací větu...dneska si ušetřim těch 10 minut čumění do zdi a na féra napíšu, že vás opět od srdíčka a dalších prokrvených orgánů zdravím a doufám, že to i dneska dočtete až do konce!

Podle několika reakcí (děkuju!) ve stylu "hele, já se mám hůř, poslouchej proč" soudím, že dosavadní příspěvky vyzněly jako lehčí hejt...a to bych zase nerada. Sice pro mě Španělsko už není tou zemí zaslíbenou, jakou asi kdysi bejvalo, ale z rovnice o proměnnejch povaha lidu - klima- životní náklady v mejch očích furt vychází jako vítězná destinace Evropy. Proto dneska napíšu slaďoučkej příspěvek, ve kterým budou růžoví poníci zvracet duhu a náckové objímat cikány...hurá do toho!

Pracovní tejden tu letí jako splašená herka. Vstanu v 8.30, dotáhnu se do práce, kde šest hodin vytvářím hodnoty (or not), po tý si odfrknu doma, dvě hodiny se louhuju v chlóru a od 23.00 zas zabíjím svý nejplodnější léta ve virtuálních světech, abych po půlnoci mohla (zmožena těžkým dnem,) upadnout do kómatu. Víkend mi však přináší netušené cestovatelské možnosti. Sever země už mám docela odškrnutej díky au pair létu, Barcelonu a Alicante z dřívějška, zbejvá teda hlavně jih. Minulej víkend jsem se vypravila do Valencie, třetího největšího města Španělska. Favoritem pro překonání delších vzdáleností jsou vlaky AVE (Alta Velocidad Española, "španělská vysoká rychlost“ nebo taky "pták"), který si to kalí i 300 km/h (pokud vás ovšem řidič v zatáčce nevyklopí).Lístky jsou samozřejmě mastný jak vlasy Severuse Snapea, ale v tomto směru mám kliku: jakožto dcera zaměstnance SŽDC požívám výhody v podobě obrovský slevy...místo 60 EUR za jednosměrnej lístek jsem vyplázla směšnejch 10. Výlet bohužel začal neslavně: vzhledem k tomu, že doma jezdím vlakem zadarmo a fronty na jízdenku mě tudíž netankujou, nechala jsem si na její opatření v Madridu pouhejch deset minut. To překvapivě v sobotu ráno nestačilo. Uklidňovala jsem se tím, že Atocha je zajímavý nadraží s tropickou zahradou (nechvalně proslavený i průserem z roku 2004) a hodinu snadno přečkám. Smůlička, další vlak jel až za dvě hodiny, a to už ani místní želvičky zábavu nezachrání...bohudík jsem uplatnila svojí nadpřirozenou schopnost usnout kdykoliv a kdekoliv a zařízla to uprostřed haly na lavičce.

Cesta s knihou/filmem na obrazovce/dalším šlofíkem ušla (za ty prachy by teda mohli dávat aspoň noviny a vodu, což se neděje) a za chvíli jsem si to hasila Valencií pěšky na hostel. Ten měl hostel jen v názvu, byl to docela fancy hotel s několika dormovýma pokojema. Zpocená jako čuně jsem se odebrala na pláž, dle mýho názoru naprosto průměrnou. Na tý na mě padnuly akorát chmury, přála jsem si mít u sebe ségru na podplavávání vln a stavění hradů nebo Terezku s flaškou teplý sangrie...chudíček já!

Ani po pláži jsem na dormu nikoho nepotkala, hodila se do krásna a plna očekávání vyrazila k Ciudad de las Artes y las Ciencias, tj. Městu umění a věd. Uvědomuju si povrchnost takový záliby, ale v každým cizím městě se nejvíc těším na ňákou ikonickou dominantu, až si jí prohlídnu a odfotím ze všech úhlů...a ve Valencii to byl právě Calatravovo majstrštyk. A rozhodně mě nezklamal, kluk jeden ušatá! Komplex je krásnej ve dne v noci, v lednu v máji, přesvědčte se zde. Potěšila mě i večeře, kdy jsem si v grilovanejch kuřatech (při použití tutoho spojení myslím na Mandíka, jak se fotí v pokročilou noční hodinu u plzeňskýho Tesca u zavřenýho stánku non stop kuřata, pamatujete?)  koupila paellu do krabičky a plechovku piva (zde hojně konzumovaný Amstel mi ale nejede, fujkity fuj).

Neděle začala snídaní na hotelu...trochu jsem doufala, že mě pustej mezi opravdový hotelový hosty a já budu plenit švédský stoly (Lujzo, jako tenkrát Holiday Inn, ach). Bohužel mě posadili kamsi do zasedačky a přinesli mi tác s toustovým chlebem, plátkem šunky a žetonem do automatu na kafe). Po týhle neúživnosti jsem šla zas k umění a vědám. Lákala mě i návštěva obřího Oceanográfica (zvláštním způsobem mě vzrušovala zmínka v Lonely planet, že "voda v akváriu by zaplnila patnáct padesátimetrových plaveckých bazénů"), ale fronta řvoucích paňárů a vstup 27 EUR mě rychle odradily). Metrem jsem popojela do centra (a zadarmo, ať žije Den bez aut), prošla historický jádro a odměnila se lábuší arroz negro (rejže obarvená inkoustem olihní, určitě ne barvivem, jak mi nakukává Viktor). Tuze povedený víkend (uvážíme-li, že jsem byla sama, což je k pláči).

Poměrně zábavná je i stáž samotná. Akce, který organizujeme, se pak snažíme  i navštívit (někdy dokonce musíme kvůli nafocení události). Byly jsme se třeba podívat na výstavě o Hrabalovi v Mataderu, což jsou hezký chill out prostory bejvalejch jatek. Další tejden k výstavě proběhla i debata s Monikou Zgustovou, ktará o Hrabalovi moc pěkně a dojemně vyprávěla. Teď zas pomáháme na instalaci Švankmajerovo výstavy, tudíž má naše práce pozlátko rajcu z kontaku s "váženýma celebritama". A nemůžu opomenout čtvrteční pecku, kdy jsme reprezentovali ČR na Evropskym dni jazyků (rozuměj postávali u stolu s českou vlajkou a pivem). Domluva s dodavatelem byla značně komplikovaná, krylo se to s recepcí na ambasádě, řešily jsme absenci ledniček...vrcholem pak byla chvíle, kdy se důstojný pán o holi dovalil se svým "číšníkem", co měl nalejvat pivo z flašek do kelímků a kasírovat lidi. Drahej Mario přitáh dvě holky, který byly ohozený a zmalovaný jako regulérní štětky. Vrcholem byla chvíle, kdy jsme se je snažily diplomatickými posunky vypoklonkovat...a ukázalo se, že jsou to jeho dcery, tudíž poznámky "nemůžou se ty potetovaný coury převlíct?" do etikety obchodního jednání příliš nepasovaly. Nicméně půl litru piva za ojro v Madridu neseženete, tudíž jsme (na rozdíl od maďarskejch nebo polskejch kolegů s jídlem) vyprodali stánek dvě hodiny před koncem akce.

Sluníčkový příspěvek zakončím zprávou, že se pozejtří stěhuju. Kromě okna má novej bejvák výhodnější polohu. Není sice tak v centru, ale na bazén se dostanu za 7 minut a do práce za 20..madridský metro je sice skvělý, v budoucnu mu určitě věnuju kus příspěvku, ale trávila jsem v něm dvě hodiny každej den, ráno bez možnosti sezení, což moc pohádka nebyla. Značnou nevýhodou je úchylenj majitel bytu, kterej je evidentně posedlej uklízením a řádama...něco mi říká, že nám to klapat nebude...ale o tom až příště.

Užijte si babího léta a nechte mi zprávu nebo komentář, jak se máte, ať jsem trochu v obraze (a ne zas pod). Muck, Týnuše. 

Itinerář všedních dní

Vážení gramotní přátelé vytříbené literatury, týden nám utekl jak host bez placení a já se opět vyzbrojila klávesnicí a ostrovtipem. V přvní řadě děkuju všem za reakce na první příspěvěk, jejichž škála byla opravdu pozoruhodná ("a ty si stěžuješ, že máš okno na blbou stranu, jako vopravdu?" nebo "nemohla bys nějak nahradit to slovo blogísek?"). Nezklamala ani pánská část publika, která mě na základě zmínky o svlíkání zahrnuje nabídkama ke skypování (CVC kód platební karty je to trojmístný číslo vzadu, jasný?). Naopak vás hejtuju za to, že mě nikdo neupozornil na nefukční fotogalerii (pro některé z vás)! Už by měla bejt přístupná všem a já si vyprošuju, abyste si jí dodatečně sjeli!

Asi vás zajímá, jak to dopadlo s mým neexistujícím oknem. Hned v pondělí jsem napsala majitelce, jestli bych se mohla přestěhovat do toho volnýho pokoje vedle. S klídkem odepsala, že neví, že mi řekne pozdějc. Ukázalo se, že o přesunu přemejšlí i Španělka Andrea, která tu bydlí dýl, ale že se musí v pokoji s balkonem nejdřív jednu dvě noci vydadat, aby zjistila, jestli její sladký spánek neruší kolemjdoucí ochmelkové. Situace se vyřešila tim, že tam naše dueña šoupla jakýhosi Brita (o čemž trochu pochybuju, protože jsem ho během tejdne ani jednou neviděla). Nicméně má ještě jeden byt o ulici dál a tam se MOŽNÁ uvolní pokoj za 330 euráčků NĚKDY v říjnu nebo listopadu, což by mi vyhovovalo. Moje adaptace je ovšem rychlej proces a z nevlídnýho Fritzlovo sklepa se v mejch očích během tejdne stal útulnej pokojíček, tudíž tu asi zůstanu a ušetřený chechtáky smysluplně investuju do kvalitní zábavy (cé-dva-há-pět-ó-há).

Co se týče zbytku spolubydlících...je to mrdník. Je nás tu celkem 7: neviditelnej Brit, domorodkyně Andrea, Řek a Němec na studi, Francouzka na stáži, Ostravačka Gábina na stáži a já. Plus občasné návštěvy výše uvedených. Mně je to dočista fuck, já vyjdu s každym a dvě koupelny soužití značně usnadňujou. Už se ale opět začíná hrotit úklid a nakupování hajzlpapíru, do hajzlu! Radši jsem se nepochlubila svou vzpomínkou na legendární školní rok 2012/13, kdy jsme se s Verčou neoficiálně zapsaly do análů správy ubytovacích zařízení VŠE a ani jednou dva semestry naší cimru nevytřely.

Nyní si zodpovězme obligátní otázku, kvůli čemu tu vlastně musim bydlet. Jsem tu na pracovní stáži, což je na naší alma mater (kde se ani nedostane na všechny se studijním pobytem) poměrně rarita. Fakulta před vánocema vypsala výběrový řízení (primárně pro diplomaty), do kterýho jsem se zkusila přihlásit. Na základě prospěchu (značně potuněnýho mexickýma áčkama a nedotčenýho ekonomií II.) a stránky a půl planejch slibů o výzkumnym záměru teď můžu pracovat v Českém centru. V tomhle bodě nejspíš 80 % čtenářů tázavě zvědá obočí, proto radši rovnou napíšu, že ČC jsou příspěvková organizace MZV, která "prosazuje českou kulturní scénu na mezinárodním poli a posiluje dobré jméno České republiky ve světě." Nepochybně se shodneme na tom, že za tímto účelem nemohli vybrat reprezentativnější kandidátku, že. Před stáží jsem o ČC slyšela jenom ve spojitosti s Fejkem a jeho působením v ČC New York, tudíž se svým ignoranstvím nemusíte užírat. Co za stáž dostanu? Love od EU z námi všemi milovaného programu Erasmus/Orgamus a 15 ECTS kreditů (který nepotřebuju a akorát se mi strhávaj z rezervních poukázek). Obojí je podmíněno sepsáním a obhájením 30 stránek canců o vybraném projektu stáže, kurva pes. Neuznaj mi radši blogísek (promiň mi to slovo, tati)? 

Práce je to relativně zajímavá, ačkoliv ze svý podstaty samozřejmě smrdí (jako každá jiná). Do Španělska přijíždí více či méně známí čeští umělci a my se na jejich akci organizačně podílíme, abysme o tom vzápětí mohli psát na web a sociální sítě a následně "hledat ohlasy", což je vznešený výraz pro googlení názvu akce s marnou nadějí, že se o ní zmínil zdejší tisk. Ve svejch vhlkejch snech jedu vyzvednout Macháčka na letiště, po koncertě ho provázím nočním Madridem a pak ho ukládám do postele v bytečku, kterej má naše česká ambasáda pro takový vizity k dispozici...pak zazvoní budík a musím čelit faktu, že ve skutečnosti mam na starost akorát Honzu Němce, kterej letos vyhrál Českou knihu a na přijede k nám (ještě k tomu s přítelkyní!) na pětiminutový čtení. To má přesvědčit španělský nakladatele, aby jeho šestisetstránkovej (to číslo máme zakázáno říkat) životopisnej román o Františku Drtikolovi přeložili do kastilštiny. O cooltůru tudíž nouze nebude, na akce většinou chodíme fotit nebo jinak posluhovat. Mám pocit, že bych se mohla pár věcem přiučit (užitečné životní lekce tu začínají slovy "to není lež, to je PR").

Když říkam my, myslím tím nás stážistky, tři fajnový kočičky z ekonomky. Terka tu byla celý léto a za dva tejdny letí domů, většinu času tu strávím s Eliškou. Děvčata jsou velice svědomitá a jejich práce bezchybná, což je v rovnováze se zábavou a pravidelným přísunem vulgarit, který zajišťuju já. Úkoly nám deleguje Iveta, což je asistentka ředitelky Věry, kterou skoro nevidíme. Toť celá naše pobočka. Potkáváme se ale s celou řadou dalších lidí: když jsme se v pátek plížily o půl hodiny dřív domů, otevřela nám branku paní velvyslankyně, která naopak přicházela.

Zde by mohl laskavý čtenář propadnout mylnému dojmu, že mám asi hodně volného času, pracuju-li jen od 10 do 16 hodin. Omyl, chytrolíne! Úspěšně jsem se infiltrovala do jednoho z madridskejch týmů vodního póla. Zásluhu na tom má hlavně María, naše nová pražská spoluhráčka, která mi dala číslo na svojí bejvalou trenérku. K mému zděšení místní pólistky trénujou každej den dvě (čísly 2!) hodiny, od 20 do 22 hodin. Jejich tréninkový dávky jsou asi dvojnásobný proti tomu, na co jsem zvyklá. 9x 200 nebo 6x 400 už jsem dlouho neplávla. Na let domů si nejspíš přikoupím sedadlo, protože po takovym drilu se mi do jednoho ty křídla stoprocentně nevejdou. K práci a tréninkům přičtěte další dvě hodiny v metru a vidíte, že na zahálku a z ní plynoucí hříchy mi nezbejvá čas ani síly.

Chtěla jsem dneska povyprávět i o víkendovym výletě do Valencie, ale to si žádá obrazovou přílohu a už je moc pozdě na to, abych se probírala tunou duckfaceovejch selfíček. Navíc pak remcáte, že je povídání moc dlouhý. A prší tu, no kde to jsme?!  Proto se musíte spokojit s příslibem, že vám to brzo a bohatě vynahradím!

T.

Klaustrofobní Madrid aneb hlavně nebreč!

Srdečně vítám všechny znovunalezené i nově příchozí čtenáře na svém blogísku! Adresa se s místem pobytu změnila, starší příspěvky zůstaly, kdybyste si se mnou chtěli zavzpomínat na Mexiko a Kubu (ten ostrov, na Jakuba už prej myslet nesmim). Oproti loňsku bych ráda psala častějc, dnešní příspěvek (už 4. den pobytu!) je toho důkazem, nikoliv však slibem.

Následující řádky jsou nečekaným výronem upřímnosti, kterej bych radši utřela do papírovýho kapesníku a spláchla do hajzlu. Jsem ale holka upřímná a letos vám to budu sypat bez umělějch barviv a sladidel, proto vám s kyberslzičkama na tváři pláču na rameni. Co se děje? Vzpomněla jsem si na to, že začátky nejsou jednoduchý! Ačkoliv ze všech Erasmů nakonec zbydou  lajkovaný alba na fejsíčku a hospodský povzdechy "jooo, v xxxxx bylo líp", přináší ty naše výměnný pobyty i chvíle pochyb a (sebe)lítosti, který člověk s první welcome párty rychle zapomene. Já se k nim tímto ale veřejně přihlásim, čehož asi budu pozejtří litovat. Ale co.

Poslední dny před odletem nebyly žádnej med. Pokud jste načuřený, že jsem vás nepozvala na žádnej hasta-la-vista mejdánek, nebuďte. Z důvodu termínu státnic z vedlejšky - den před odletem - se nic takovýho nekonalo. Kufry jsem si balila s hlavou plnou finančních ukazatelů a charakteristik inovativní firmy a než jsem se rozkoukala, pofňukávala jsem ve froňte na odbavení. Nevim, co mě pudí (už potřetí!) dobrovolně testovat svůj vztah propastí tisíce kilometrů a měsíce se svlíkat před webkou na Skypu, nicméně věřim, že tentokrát to dobře dopadne. Let by za řádek nestál, kdybych zde nemusela zhejtovat "jídlo" ČSA! 3hodinovej let v době oběda a oni za ty nekřesťanský prašule zalepí pasažérovi hubu takovou bagetou, kterou by nenamazala ani macecha Popelce? Kam se poděla houstička, máslíčko ve vaničce a teplej žvanec? Na zpáteční cestu si snad navařim nebo co...zlatej Ryanair, kde si aspoň neděláte planý naděje.

No, pojďme dál. Madrid mě taky neuvítal zrovna s otevřenou náručí, ale za to si můžu sama. Ráda bych někdy zažila pobyt, kde bude o všechno postaráno a vítací výbory mě budou čekat s cedulí na letišti. Bydlení jsem si musela zařídit sama. Za normálních okolností si na první dny zaplatíte hostel, projedete nejmenovanou stránku na netu, domluvíte si pár prodhlídek a vyberete si nudlovitou cimřičku za 300+ euro. Já ovšem nemám ráda zbytečný výdaje, změny a nejistotu (proto vážně nechápu, co mě baví na cestování) a nemůžu usnout s vědomím, že za tejden nemam kde hlavu složit. Domluvila jsem se na bydlení s jednou majitelkou, na základě pár fotek pokoje jí poslala 50 euro a z letiště jsem si to hrdě šupajdila na danou adresu. Nebojte, seňora se dostavila. Stejně jako šok ve chvíli, kdy mi ukázala pokoj. Věděla jsem, že okno bude malý...bohužel jsem si ale myslela, že vede na dvůr (špan. patio). K mý smůle paňmáma v mejlu psala, že vede do pasillo, což je chodba. Chodba našeho bytu. Ne, z tý čerstvej vzduch ani sluneční světlo fakt neteče. Tušila jsem, že chyba bude na mojí straně, poslušně zaplatila zbytek zálohy a rozdejchávala ten průser, zatímco mi šťastná majitelka přidělávala na zeď nástěnku a zrcadlo.

S nerozhodností sobě vlastní už čtvrtej den přemejšlim, co s tim. Lokace je perfektní a cena přiměřená. Klaustrofobický pocity jsem v sobě potlačila, ale kufr si ještě nevybalila. Kristovo rány, tak už se rozhodni! V podstatě mám 3 možnosti:

a) kousnout to a doufat, že v půlce listopadu při psaní diplomky nezešílím z umělýho osvětlení,

b) sehnat si něco jinýho a modlit se, že mi paní navalí zpátky mejch 200 ojro zálohy,

c) přestěhovat se do vedlejšího, momentálně prázdnýho pokoje s balkonem, kterej ale stojí o 85 éček víc, což moje držgrešlácká dušička těžko nese.

Podle momentálních nálad se přikláním k různejm variantám, ke každý tak na 5 minut. Zřejmě si půjdu sednout na náměstí k bezdomovcům s cedulema "mám 3 děti a šedý zákal" s kartonem "chci si občas vyvětrat". Co vy, bydleli byste radši v černý díře u Stromáku nebo ve vzdušnym zámku na Lukách? Rady a dobré argumenty vítány!

K depce přispěl i nelehký systém pro získání madridský "opencard": buď si zažádáte online a pošlou vám jí poštou (čemuž moc nevěřim, když ani nemám jméno na schránce), nebo si sjednáte na netu schůzku na jednom z desítek výdejních míst, kde vám jí udělaj na počkání. To zní jako príma nápad. Pokud ovšem nejsou všechny schůzky (v 5minutových intervalech od 7:15 do 21:30) na všech místech v příštích dvou tejdnech plný, do psí *****! Neuděláš nic, kartu budu mít za 10 dní (snad). Dorazila mě návštěva supermarketu, kdy mi došlo, že si zas budu muset čtvrt roku sama vařit. A to mě krutě nebaví, takhle sama pro sebe...ti z vás, co měli to štěstí a ochutnali Viktorovo gastrodíla, tuší, že návrat k těstovinám s mletým masem je horší než rozjetá Ivetka.

V následujících dnech se ovšem vlnovka zvedla. V pátek jsem šla na koupaliště a večer na pólistickej trénink a pivo (vo tom potom). V sobotu jsem vyrazila se spolubydlící Gábinou (rázná Ostravačka!!! z našeho bytu, která tu stážuje v Czech Tourismu a za dva tejdny jede domů) do Alcalá de Henares, což je předměstí Madridu, kde se narodil Cervantes...večer jsem ve svý kobce koukala na film Hon (další důvod, proč nemít rád děti) a bylo mi fajn. Vrcholem byl geniálně strávenej dnešek: ráno jsem si zašla na klasickej každonedělní blešák El Rastro, kam se slejzá celej Madrid. Maj tu fůru harapíčů: hadry, kožený kabelky, španělský vějíře, sluneční brejle, prázdný cédéčka, knížky..na co si jen vzpomenete. Zde jsem prokázala značnou dávku cetkuvzdornosti a koupila si jenom keramickej nůž, kdybych někomu v sebeobraně potřebovala udělat do krku kapsu (nebo nakrájet cibuli bez použití těch tupejch pazourků, co máme v kuchyni). Odpoledne jsem jako správná pseudointelektuálka věnovala návštěvě Centra umění královny Sofie, což je s Pradem nejznámnější madridský muzeum (a v neděli je vstup zdarma). Sjela jsem si jednu dočasnou výstavu ňákýho popartovýho Brita a zamířila s ostatníma čumilama do druhýho patra, kde se můžete ukájet nad Picassovo Guernicou a Dalího Velkým masturbátorem. Je tam ještě fůra věcí od obou patlalů a Joana Miróa navrch, ale tohle jsou highlighty. Znavena kulturou jsem zamířila do největšího místního parku Retiro (hodně mi připomínal Hyde Park), kde jsem se válela na trávě a četla Lolitu. Zpověď starýho úchyla mě natolik uondala, že jsem dokonce na chvíli usnula. Vzbudil mě studenej vítr, podzim přichází (proti tomu pochcanýmu českýmu ale hodně pozvolna). A cestou domů už jsem věděla, že mi tady v Madridu bude dobře, protože objevitelská část mýho já bude plesat radostí s každou procházkou neznámou čtvrtí. Teď na to jen nezapomínat v těch těžších chvilkách.

Většina z vás asi hlavně chtěla vědět, co tu vlastně dělám. K tomu se dostaneme příště, až o tom budu mít konkrétnější představu, protože do práce jdu až zejtra. Nezapomeňte se podívat na fotodokumentaci dnešního povídání a napsat mi něco milýho (víte, jak je to v takovym velkym městě bez kamarádů těžký, bů škyt fňuk?!). Díkyčau!

Hasta pronto, 

Vaše Týna