Vážené pusinky, drazí
plejbojové! Poté, co jsem se dozvěděla, že část čtenářské obce se kvůli období
mého spisovatelského sucha musela uchýlit k louskání foodblogů, nesnese
bloček odklad ni o den (cizí tukový přírůstek či ohořelou kuchyň si na triko
nevezmu). A dneska se na verbální atentát sakra cejtím: domů jsem (v Madridu
poprvé) přijela až první metrem (tj. po 6. hodině), důkladně se poválela
v posteli a teď sedím v parku Retiro, cucám předraženej broskvovej
džusíček (taky vám po kocovině tolik chutnaj?) a na číšu koukám se shovívavým
úsměvem laureátky příští Nobelovky za literaturu. Třešničkou na dortu jsou
hipstersky oloupaný rudý nehty na mrznoucích prackách (ačkoliv máme stále
sympatických 17 stupňů). O pár hodin později: dekadentní neděle
završena těhotenským testem (kolikátym letos už?). Sice bych si za 10 euro
radši koupila 4 vína, ale legrace v lékárně musí bejt,i kdyby fotra
věšeli...španělská slovní zásoba opět o jedno spojení bohatší.
Do odletu mi zbývá
míň než měsíc. Kromě mejch bližních mi tu nic nechybí a rozhodně se nenudím,
nebudu ale popírat, že to největší vzrušení z Madridu už pominulo a
některý věci mě začínají trochu otravovat. Jedna z nich je i moje
miniaturní okno do dvora, díky kterýmu je v pokoji furt šero (ve spojení
s lehkou kosou nebo deštěm má samozřejmě prudce narkoleptický účinek). I
to mě dneska vyhnalo psát ven. Každopádně chci teď blekotat o něčem úplně
jiným. A překvapivě to nebude epos o středě a 5 minutách s Vojtou Dykem (v
mejch představách taková pětiminutovka sice neprobíhá na letišti a za přísnýho
dohledu Táni Vilhelmový, ale někde začít musíme, viď), to by bylo na
samostatnej blog. Dovolte mi trochu filozofovat o něčem, čemu jsem za poslední
dva měsíce věnovala spoustu času a peněz. Řeč výjimečně nebude o kalení, jak by
se asi po takovym úvodu dalo čekat, ale o cestování.
Označila bych ho za svůj koníček. Stejně
jako miliony dalších lidí. Fakt ho všichni tolik žerem, nebo už nám to jenom
vsugerovali lifestylový periodika? Teď si svojí upřímností asi trochu naběhnu,
ale veřejně se (a hlavně si) přiznám, že vztah k cestování je jedno z mála
kritérií, podle kterých soudím lidi. Chápu, že každej nechce zabíjet šváby na
hostelech kdesi v Kostarice a trpět lehčím durchfallem z včerejší konzumace místního
streetfoodu. Přesto myslím, že s neuvěřitelným spektrem vymožeností moderní
doby se za slušný prašule daj velice snadno a pohodlně procestovat alespoň naše
sousední státy. Dynamika vývoje trendů v cestování mě fascinuje: od rekreace s
ROH jsme se posunuli ke Couchsurfingu, Airbnb pronájmům a letenkám za pár
stovek. Už fakt čekám jen na to, kdo jako první zrealizuje ty lety na stojáka...
Nechápejte mě prosím špatně: uvědomuju si, že každej
nemá těch pár přebytečnejch stovek, čytři zdravý končetiny nebo podporu a
pochopení rodičů (bez tý se do jistýho věku nepodíváte ani ke spolužákovi na
chalupu, že jo). Mluvíme o mejch vrstevnících, tj. "první generaci
nezatížené reálným socialismem". Potíž proto nastává, když mi finančně
zajištěněj student vejšky řekne: "Víš, mně je doma dobře, tak kam bych
jezdil". Při vší snaze takovej názor tolerovat a neupadat při jeho
vyslovení do mdlob tomu prostě nerozumim. Odpustim si lamentace typu "co
by za to za mlada dal tvůj táta". V podstatě bych měla bejt takovejm
vejlupkům líbat nohy a lízat řitní otvor (zárověň to nedávám, to mě zas
nepřeceňujte) za to, že se na ten Erasmus nehlásí a přenechaj svý místo
študentíkům mého ražení, co vynikající studijní prospěch s težkým srdcem
obětovali botahýmu sociálnímu životu a tisíci volnočasovejch aktivit. Přesto se
mi chce chytit tyhle bábovky (a je to tady, už je nesoudím, ale přímo odsuzuju)
za ramena, zatřást s nima a zařvat jim do ucha: "Okamžitě si sbal fidlátka
a sedej na první letadlo, ty sráči!".
Nepředpokládám, že se mezi čtenářema těhle řádek najde
mnoho takovejch exemplářů, ale pokud přece, prosím vás o vysvětlení. Co vám
schází? Česko-anglickej slovník? Odvaha (cestování nepovažuju za hrdinství, ale
malou špetku přece jenom vyžaduje)? Chuťový buňky, kterejm chutná víc než jenom
svíčková? Ačkoliv ze mě číší sarkasmus, myslím tu otázku vážně a čekám na
rozhřešení! A ostatní cestovatele vyzývám k diskuzi: co ovlivňuje tu naší touhu
po poznání (kromě jakýhosi vrozenýho základu)? Musí vás k tomu prvotně přivést
okolí, ať už rodina, kamarádi nebo partner? Najde se mezi váma někdo, kdo
strávil mládí mezi čtyřma stěnama svýho pokoje a teď má pas plnej razítek?
Valná většina z vás se na mě s reakcí asi vykašle, ale za těch pár aktivních
jedinců a jejich myšlenkový pochody budu vděčná.
Baví mě i
pluralita pojmu cestování. Pochopitelně trochu odsuzuju dovolenou ve stylu
"3 týdny v pětihvězdičkovém hotelu s all inclusive", kdy se vzhledem
k anglicky mluvícímu personálu nenaučíte v místnim jazyce ani brej den a pro neomezenou konzumaci mojita
na baru nikdy nezjistíte, že za vysokou zdí si černoušci grilujou umaštěněj
podtácek, z kterýho jste předevčírem jedli vy. Na druhou stranu, nemám dvě
řvoucí děti ani vyčerpávající práci, abych mohla takovej druh relaxace poplivat
a navždy zavrhnout. Možná ze mě mluví i pečlivě potlačovaná závist a
skutečnost, že si podobněj přepych dovolit nemůžu. Momenálně mi to ale žíly
netrhá. Můj styl cestování asi nejvíc vystihuje Viktorovo trefnej název, kterým
jsme se na trase Madrid-Sevilla-Granada-Córdoba-Madrid hrdě titulovali.
Low-costoví banditi. El-cé-béčka. Sakra, to zní tak dobře! Ať žijou!
Co mě na
cestování vlastně tak baví? Naplňuje mě neskutečnym pocitem stěstí a vděčnosti.
Při sebekratším vejletu vděčná za to, že:
- žiju v zemi,
ze který můžu svobodně vycestovat (a do který se ráda vracím, věřte nevěřte).
- situace v
moha zemích světa je natolik příznivá, že se do nich můžu podívat beze strachu
o svůj život.
- jsem
(relativně) zdravá. Můžu vyběhnout na kopec, kochat se výhledem na končiare a k
večeři si dát chobotnici, aniž by se mi spustila šeredná alergická reakce.
- se mi
dostalo kvalitního vzdělání, díky kterýmu se bez (větších) problémů domluvim.
- si dokážu
legálním způsobem vydělat peníze, který pak v zahraničí utratím (což je
podmíněno splněním předchozích dvou bodů).
- mám krátký
nohy, z kterejch si kluci sice šálu nikdy neudělaj, ale snáz se složej do
miniaturního prostoru mezi sedačkama letadel Ryainair.
- snadno
usínám kdykoliv a kdekoliv, což se sice krajně nehodí při divadelních
představeních a dlouhejch přednáškách, ale v rozhrkaným chicken busu ve Střední Americe taková superpower není k zahození.
- mám
kamarády, kterejm můžu posílat pohledy a valit moudra prostřednictvím blogísku,
pokud zrovna necestujou se mnou.
- mám možnost
svoje zkušenosti a český standardy konfrontovat s naprosto odlišnejma vzorcema
chování a myšlení nebo chutěma a vůněma, což ústí ve větší toleranci ke všemu a
všem. A to považuju za klíčovou vlastnost, která bohužel (některým!) Čechům
často chybí. Naše názorrry nemusí bejt dycky (ty jediný) správný a
"normální".
A poslední
věc. Vzpomínky na ten skvělej bar s deseti druhama lokálního piva možná
vyblednou dřív než vaše bronzový opálení a (nikdy nevyvolaný) fotky. Za víkend
pochopitelně nestihnete obejít každej zajímavej kout Říma, naučit se italsky
nebo otestovat všechny druhy těstovin. Neznamená to ale, že by takovej zájezd
neměl cenu. Při cestování poznáte něco mnohem důležitějšího, aniž si to
uvědomíte. Sami sebe. Svoje limity, chuťový preference, skrytej talent na
focení, improvizační schopnosti. To se pochopitelně vztahuje i na fellas, který
si vezete s sebou. Ono takový zvracení po argentinským krabicáku v ulicích
Guatemaly dokáže přátelství posunout do vyšších sfér (mrk mrk pro Vyleťáka,
kdyby někdo pochyboval).
Co jsem za ty
léta zjistila o sobě? Nechtěla bych delší čas žít v zemi, jejíž jazyk
neovládam, považuju ho za základ pro pochopení kultury a předpoklad pro denní
přežití. Pro několikaměsíční pobyt bych si nevybrala Afriku ani Asii. Na dojmu
z konkrétní země se zásadně podepisuje povaha místních, pokud mi nesedne ta,
nevytrhne to ani úžasná příroda nebo UNESCO památka. Příští vysněná destinace?
Jižní Amerika! Výborně snáším spaní ve stanu, špínu nebo nošení báglu. Se
stupněm mého opocení a mastnoty vlasů roste pravděpodobnost, že budu na okolí
lehce nepříjemná. Mám tendenci podceňovat teplotní podmínky (viz "boty s
kožíškem" ve Finsku). Pokud delší dobu neukojím svůj hlad, přichází
nervový zhroucení a dětinskej pláč. Z neznámýho důvodu přitahuju černochy a
nejrůznější mouřeníny. V každym městě musím vidět všechny památky, o kterejch
píšou v Lonely Planet (a zárověň nevypadat jako klasickej turista, haha) a
vždycky chci vylézt na nějakou věž. Nedokážu příliš odkládat vyměšování, v
nejakutnějších případech neváhám zastavit autobus nebo si ulevit v temné
lisabonské uličce. A spoustu dalších užitečnejch postřehů, ale hovnama bysme to
mohli uzavřít, ne?
Ráda bych se
považovala za "odborníka" na pár oblastí, Španělska nevyjímaje. Na
mapě můžete vidět, kde už jsem byla. Červený hvězdy jsou letošní úlovky (chybí
menší města jako Segovie nebo Cuenca, který mapa zadupala), modrý jsem znala z
dřívějška (většinu z au pair pobytu galicijskym Vigu v roce 2011). Evidentně mi
chybí ostrovy a jižní pobřeží, kam se chci výhledově vrátit. Portugalsko do teď
toho netahám, v takovým Portu už jsem byla třikrát.
Bude to znít nevděčně, ale španělský města zas chvíli vidět nemusím. Jsou
krásný, což vo to, ale jedno jako druhý...V každym najdete úchvatnou
katedrálu/univerzitu, občas i ňákej ten alcázar. Občas si říkám, že s rostoucím výčtem "been
there" destinací a "done that" aktivit je pro mě stále těžší a
těžší se pro daný místo nadchnout (rozuměj posadit na prdel). Dost to
přisuzuju i tomu, že bejt Čech je poměrně slušnej cestovatelskej vklad...Hádam,
že teď kroutíte hlavou, ale zamyslete se nad tím, kolik krás máme doma! Bohatou
historii a spoustu památek, krásnou přírodu, fůru pivovarů a vinnejch sklípků i
kvalitní kulturu (na to já jsem teď totiž expert). Většina z nás zažila vodu,
lyžovačku nebo víkend v sedle horskýho kola..to už musí bejt něco, abyste za
hranicema zažili něco, co se nedá k ničemu českými (aspoň vzdáleně) přirovnat.
Osobně nesdílím tu českou posedlost po moři, který my chudáci
nemáme...nepopírám, že pláže Karibiku vyvolaj víc závisti než břehy Mácháče, ale
ve výsledku se na nich poválíte/zmastíte/spálíte dost podobně. Podle stejnýho
klíče počítam, že by český Pepíčky měli ohromit i věci obrovský rozlohou (viz
americký národní parky nebo Niagáry), a k tomu už se přidávám. Španělskou
přírodu a venkov prakticky neznám, ve městech je mi vítaným rozptýlením aspoň
moderní architektura (ať už šlo o Valencii nebo Létající vafli/ Houby v Seville, viz
níže). Nejsem sice skalní fanynka a z některejch českejch kousků (Kaplickýho
blobu nebo novýho plzeňskýho divadla) jsem přinejlepším rozpačitá, ale aspoň si
to město pak nebudete plést s ostatníma (a tahle největší dřevostavba na světě
mě teda hodně rajcovala).
A jakej je
teda vlastně Madrid? To se dozvíte v dalším článku..příští víkend tu sice mám
pět (ano, číslem 5) pólistickejch princezen, ale hned po jejich odjezdu na to
vlítnu...nebo taky ne, znáte mě.
Navždy vaše,
Kris-týna
Žádné komentáře:
Okomentovat