Drazí flinkové a floutkové! Děkuju každýmu z vás, kdo si trpělivě počkal na dnešní farewell příspěvek. Prodlevu v řádu měsíců jsem neplánovala, ale některý důležitý písmenka na mym pětiletym Lenovu v závěru madridský pohádky vypověděly službu a věřte mi, že bez funkčního z,u,h,j,b a n se slova hledala těžko. A možná se ta pauzička vyplatila, protože dneska mám pro ukojení spisovatelskejch choutek dva dobrý důvody:
1. Slavím narozeniny. A jaký. Ty, co vás opravňujou mít "quarterlife crisis". Ty, co vašim rodičům přijdou absurdnější než jejich padesátka (cituju). Ty, ke kterejm byste si měli nadělit ňákej kvalitní dar, jehož hodnota bude s časem růst...a to je pro mě vlastoručně nadatlovaná literatůra.
2. Je to měsíc a den, co jsem zpátky z "MMM" (mýho milovanýho Madridu). Ještě si pamatuju, co mě na něm bavilo i štvalo, a zároveň ty vzpomínky nejsou přibarvený romantickým nádechem nostalgie, jak už to tak u "starejch časů" a cestování nevyhnutelně bejvá.
Madrid. Představíte si pod tím něco konkrétnějšího, než když se řekne Španělsko? Napadá vás vůbec nějaká památka? Možná Real Madrid a jeho Santiago Bernabéu...Ale táhlo vás to do Madridu někdy? Bohužel si nevybavuju svoje pocity a znalosti před odjezdem (jó, psát tak na blogísek už při čumění na Ruzyni...!). Každopádně mám pocit, že Madrid není tak ikonickej jako ostatní evropský metropole. Žádnej Big Ben, koloseum, Eiffelovka nebo čůrající chlapeček. Velká část Evropanů dá přednost Barceloně, kde se aspoň vošplouchne moři a flešne si fíčko u Gaudího ještěrky v parku Güell. A já to úplně chápu, taky jsem se v devatenácti letech radovala z letenky PRG-BCN. Madrid musel pár let počkat, ale vyplatilo se to.
Jestli je Barcelona voňavá holka s rudou rtěnkou a hlubokým výstřihem, která vyzývavě postává u baru, její ségra Madrid nesměle sedí v koutě a tajemně na vás občas mrkne (tak nenápadně, že si nejste jistý, jestli vlastně nemá tik). Pokud se pro ní rozhodnete, nečekejte, že jí zklátíte za jeden víkend. Ani snadno nevysvětlíte kámošům, co je na ní tak skvělýho. Je prostě osobitá a charismatická. Proto jsem měla strach, aby nebyly moji návštěvíci z Madridu zklamaný. Takový metropoli musíte dát čas, aby na vás dejchla (z pusy jí většinou netáhne, nebojte). Při slušným poklusu oběhnete hlavní turistický atrakce za den a půl. Pro mě se ale Madrid rovná galeriím a barům (což je náročná a výtečná kombinace, bez ohledu na pořadí a povětrnostní podmínky). A návštěva takovejch míst se nedá uspěchat, že jo. Pokud se vám při slově umění nebo muzeum kroutí nehty na nohou, nezoufejte. Taky nejsem žádnej kunsthistorik ani pseudointelektuál. Ale stejně je príma stát v El Pradu, nevěřícně zírat na obří prdele (sorry, to fakt nejsou zadečky) Tří grácií a snít o době, kdy byla celulitida vkusnou známkou půvabu, nikoliv punku. O ideálech krásy můžete pak vášnivě diskutovat nad flaškou červenýho. Pokud nejste vinaři, typickým módním drinkem Madridu je gintonic. Někdy kolem druhý nebo třetí ranní už je lepší se na debaty vykašlat (to teda platí téměř vždy bez ohledu na geografickou polohu, co si budem povídat), zahučet do klubu a zmítat se na parketu minimálně do šesti, kdy začně jezdit metro. V tomto bodě teda musím přiznat, že madridské tour de báry vyžaduje trochu know-how. Není pravda, že by se všude pařilo do kuropění (jednou jsme ve čtvrtek po druhý hodině nesehnali v daný - přes víkendy dost živý - čtvrti bar, co by měl otevřeno). Taky neuškodí o nadcházející kalbě popřemejšlet už odpoledne a zapsat na různý guestlisty pro levnější vstup. Ani ty vás ovšem nevysekaj z dlouhý fronty, která se na dobrý/zadarmo kluby běžně stojí. Vzhledem k vleznýmu od 6 do 15 EUR (který sobě zahrnujou nějakej ten drink, to zas jo) se vyplatí se trefit hned napoprvý...No, naplánovat dobrej mejdan je dycky trochu umění, čímž se náš kruh uzavírá.
 |
| Dalí je úchyl a (proto) můj favorit.."Sen vyvolaný letem včely kolem granátového jablka vteřinu před procitnutím" v muzeu Thyssen-Bornemisza (v pondělí do 16.00 zadarmo). |
Prachy patří mezi jednu z klíčovejch věcí, který budete pro život v Madridu potřebovat. Od EU jsem dostávala 500 EUR na měsíc, což zní...přijatelně, řekněme. Asi 250 - 450 ovšem odevzdáte za nájem jednoho pokoje ve sdíleným bytě (v mém případě 320, včetně energií atp.). Lítačka na metro stojí 55 šušňů (na slevu mají nárok jen studenti do 23 let). V tu chvíli mi zbejvalo něco málo přes kilo, za to si koupíte tak akorát jídlo. Vzhledem k tomu, že cenová hladina v Mexiku je dost podobná tý český, byl pro mě Madrid první vážnější střet s eurorealitou a já se nemohla zbavit dojmu, že je hrozně drahej. Na druhou stranu - všechny muzea můžete (při vychytání příslušnejch dnů a hodin) penetrovat zadarmo, hledající šmudlové seženou vejno za 1,80 (centrum nevyjímaje) a film v artovým kině študentíka přijde na 2 euráše (takovej Trainspotting se španělskýma titulkama byl zážitek k nezaplacení).
Jednu věc si bohužel nekoupíte - trpělivost. A tu by si Středoevropan nejradši šlehal po kilech. Nemá cenu se vášnit o odlišnejch kulturních standardech a rozdílným vnímání času. Jediný, co cenu má, je MÍT VŠECHNO NA PÉRU (děvčata si pořídí aspoň šišku salámu). Latinská Amerika mě vyškolila. Bohužel málo. V Mexiku sice na všechno čekáte dlouho, ale lidi se u toho usmívaj a dycky se najde nějaká skulinka, kterou se k happyendu proplazí každá záležitost. Ve Španělsku je každej papír struggle. Sehnat lítačku na metro v září byl bojovej úkol na dva tejdny. Fakt mě zvedlo ze židle, když jsem si šla koupit podělanou předplacenou SIMku a neprodali mi jí na občanku, musela jsem se vrátit s pasem. Trvalo snad měsíc zjistit, jestli budu moct pleskat madridskou ligu vodního póla...přičemž jsem nejdřív musela přinést vyplněný papíry včetně potvrzení od doktora, než trenérka tuto zapeklitou otázku vůbec začala řešit. Fascinovalo mě, že že nikde na ulici nejsou hodiny. Jízdní řády daný intervalama chápu ve špičce, ale je-li interval 15-20 minut, hodilo by se znát přesnější čas...A zároveň se na to předpokládaný zpoždění nemůžete spolehnout. Na minutu přesně jezdí třeba vlaky....a nic dalšího dochvilnýho mě nenapadá.
(Zde jsem psaní neplánovaně přerušila na další měsíc, abych udělala dvoje státnice a začala chodit do práce.).
A přidejme k Madridu ješte jedno M, bez kterýho si tu neškrtnete. Metro. Já ho mám ráda, přijde mi přehledný (12 linek je akorát) a sympatický (včětně jeho pičkoidního znaku). Chvíli vám bude trvat, než si zvyknete, že přijíždí z druhý strany než v Praze. Oceňuju, že na každym rozdělováním cest do směrů máte vypsaný na ukazatelích všechny zastávky a nemusíte si tak pamatovat konečnou, abyste dokázali zvolit správnej směr. Úchylností je druhá červená linka, kterou si "koupil" Vodafone (včetně nejdůležitějího madridskyýho středobodu, stanice Sol...tudíž "Vodafone Sol", "línea 2 Vodafone" (na přiloženym schématu bohužel nikoliv). Představte si to v Čechách..."Příští stanice: Vodafone Muzeum". Nevim, jestli je to geniální nebo naprosto zvrácený..už jen přetisknutí všech map a cedulí... Kde je k vidění něco podobnýho, poradíte?
Tip pro cestovatelské fajnšmekry: po bárech a umění zamiřte na tzv. "ghost station" nebo Andén 0 (nástupiště 0). Kam se hrabe brejloun Harry se svou tříčtvrtkou. Stanice Chamberí už nefunguje, protože nástupiště je moc krátký a z technickejch důvodů ho nelze prodloužit jako ostatní. Vlak jí tudíž projíždí, ale nezastavuje (a z vagonu máte šanci rozsvícenou stanici vidět). Stejně tak se můžete podívat do vykachlíkovaný stanice a vrátit se v čase.
Dalším tajným tipem jsou parky. Retiru se nevyhne nikdo, ale hezčí výhledy nabízí parky mimo centrum. Doporučuju park trefně pojmenovanej podle tvaru svejch kopečků, "Siete tetas" (Sedm prsou), kterej mi trochu připomínal Parukářku. Chybělo jen pivo do plastu a přebejvalo pár paneláků, který tomu ale dodávaly genius loci.
Skvělý místo ke kulturnímu vyžití je taky Matadero, objekt bejvalejch jatek, kde najdete spoustu výstav, kino, bar...Slíbila jsem si teď pátrat po stejně kvalitních místech v Čechách, ocením vaše tipy a společnost.
Teď, dva měsíce po návratu, bych o Madridu mohla psát hodiny. Nevyškolila jsem vás ve stravovacích možnostech do 5 euro a nezhejtovala Španěly. Neopěvovala jsem salsu a nebrečela nad ukradenou peněženkou. Nejsem si ale jistá, že by to někoho z vás zajímalo. Všechny zážitky se holt předat nedají a budu se muset spolehnout na svojí chatrnou pamět. Za romantickej podzim v Madridu jsem neskutečně vděčná a snažím se nezadusit ten nepopsatelnej pocit, co ve mě zůstává. Dneska v noci se mi zdálo, že jsem běhala po Retiru a objímala stromy. Snad se mi to brzo poštěstí. Ale víte, jak je to s návratama...nikdy už to nebude jako dřív, bez ohledu na to, jak moc byste si to přáli.
Mexiko bylo o večírcích a cestování. Madrid o kultuře a inspiraci (hm, to zní ale naprcaně!). Nemusíte obletět svět s žebradlem přes rameno, ale nenechte se semlejt systémem. Teď zjišťuju, jak těžký to je. Jak málo vám ze dne zbyde, když v práci čumíte od 9 do 18 hodin.O to větší mám chuť ještě něco zažít (a zažívat). Urvat si tu svou radost až na kost a věnovat svůj čas těm, na kterejch záleží.
Koukám, že patetickýmu konci jsme se stejně nevyhli. Ale co už. Přála bych si novej blogísek "tynav*********". Momentálně bohužel nevím, jak toho dosáhnout (přes školu už to zcela evidentně nepůjde). Možná už se mi to nikdy nepovede. O to výjimečnější jsou tyhle vzpomínky. Proto děkuju všem, co mě podporujou, i když jenom tichým čtením. Přeju všem hodně štěstí a zážitků. Slovy mého nejoblíbenějšího textaře: A to je jasný, vesmír je fella. Vždycky hraje za tebe, když tě na tom vidí dělat.
Besos!
A přidejme k Madridu ješte jedno M, bez kterýho si tu neškrtnete. Metro. Já ho mám ráda, přijde mi přehledný (12 linek je akorát) a sympatický (včětně jeho pičkoidního znaku). Chvíli vám bude trvat, než si zvyknete, že přijíždí z druhý strany než v Praze. Oceňuju, že na každym rozdělováním cest do směrů máte vypsaný na ukazatelích všechny zastávky a nemusíte si tak pamatovat konečnou, abyste dokázali zvolit správnej směr. Úchylností je druhá červená linka, kterou si "koupil" Vodafone (včetně nejdůležitějího madridskyýho středobodu, stanice Sol...tudíž "Vodafone Sol", "línea 2 Vodafone" (na přiloženym schématu bohužel nikoliv). Představte si to v Čechách..."Příští stanice: Vodafone Muzeum". Nevim, jestli je to geniální nebo naprosto zvrácený..už jen přetisknutí všech map a cedulí... Kde je k vidění něco podobnýho, poradíte?
Tip pro cestovatelské fajnšmekry: po bárech a umění zamiřte na tzv. "ghost station" nebo Andén 0 (nástupiště 0). Kam se hrabe brejloun Harry se svou tříčtvrtkou. Stanice Chamberí už nefunguje, protože nástupiště je moc krátký a z technickejch důvodů ho nelze prodloužit jako ostatní. Vlak jí tudíž projíždí, ale nezastavuje (a z vagonu máte šanci rozsvícenou stanici vidět). Stejně tak se můžete podívat do vykachlíkovaný stanice a vrátit se v čase.
Dalším tajným tipem jsou parky. Retiru se nevyhne nikdo, ale hezčí výhledy nabízí parky mimo centrum. Doporučuju park trefně pojmenovanej podle tvaru svejch kopečků, "Siete tetas" (Sedm prsou), kterej mi trochu připomínal Parukářku. Chybělo jen pivo do plastu a přebejvalo pár paneláků, který tomu ale dodávaly genius loci.
Celkem slušný trojky, řekla bych.
Listopadovej Madrid, ach.
Skvělý místo ke kulturnímu vyžití je taky Matadero, objekt bejvalejch jatek, kde najdete spoustu výstav, kino, bar...Slíbila jsem si teď pátrat po stejně kvalitních místech v Čechách, ocením vaše tipy a společnost.
Teď, dva měsíce po návratu, bych o Madridu mohla psát hodiny. Nevyškolila jsem vás ve stravovacích možnostech do 5 euro a nezhejtovala Španěly. Neopěvovala jsem salsu a nebrečela nad ukradenou peněženkou. Nejsem si ale jistá, že by to někoho z vás zajímalo. Všechny zážitky se holt předat nedají a budu se muset spolehnout na svojí chatrnou pamět. Za romantickej podzim v Madridu jsem neskutečně vděčná a snažím se nezadusit ten nepopsatelnej pocit, co ve mě zůstává. Dneska v noci se mi zdálo, že jsem běhala po Retiru a objímala stromy. Snad se mi to brzo poštěstí. Ale víte, jak je to s návratama...nikdy už to nebude jako dřív, bez ohledu na to, jak moc byste si to přáli.
Mexiko bylo o večírcích a cestování. Madrid o kultuře a inspiraci (hm, to zní ale naprcaně!). Nemusíte obletět svět s žebradlem přes rameno, ale nenechte se semlejt systémem. Teď zjišťuju, jak těžký to je. Jak málo vám ze dne zbyde, když v práci čumíte od 9 do 18 hodin.O to větší mám chuť ještě něco zažít (a zažívat). Urvat si tu svou radost až na kost a věnovat svůj čas těm, na kterejch záleží.
Koukám, že patetickýmu konci jsme se stejně nevyhli. Ale co už. Přála bych si novej blogísek "tynav*********". Momentálně bohužel nevím, jak toho dosáhnout (přes školu už to zcela evidentně nepůjde). Možná už se mi to nikdy nepovede. O to výjimečnější jsou tyhle vzpomínky. Proto děkuju všem, co mě podporujou, i když jenom tichým čtením. Přeju všem hodně štěstí a zážitků. Slovy mého nejoblíbenějšího textaře: A to je jasný, vesmír je fella. Vždycky hraje za tebe, když tě na tom vidí dělat.
Besos!
Žádné komentáře:
Okomentovat