Zdravím všechny alkoholiky i abstinenty, co si v době mýho psaní dalších rádobyvtipných postřehů ze země paelly a sangrie užívají páteční noci. Chápu, že na moje vejmluvy už neni zvědavá ani nejzoufalejší třídní pančelka, ale poslední dva tejdny byly fakt zlomový.
Nepěkně mě totiž stresoval můj vedlejší spisovatelskej počin. Jedná se o dílo veskrze nudné a zbytečné, ke kterýmu se v pomýlený vidině slušnýho platu a slz dojetí tetičky z třetího kolena již uchýlil nejeden génius v mém okolí. Útlý svazek v pevné vazbě, lidově zvaný diplomka, jsem totiž měla na fakultu doručit do 15.12. Vzhledem k tomu, že já se vracím 18. (na to myslete při plánování vánočních večírků, díky), to bylo komplikovaný samo o sobě...momentálně mám nadrápanou tak půlku a chtěla jsem to namydlit tady (už jen kvůli tomu, že téma příštího bestselleru je České centrum Madrid). Dny ale letěly jak splašená herka a stránky nepřibejvaly adekvátním tempem. Byla jsem připravená obětovat madridský večírky a toulavý odpoledne na oltář závěrečné kvalifikační práce, ale vážně jsem začínala pochybovat o tom, že mi vedoucí stihne napsat připomínky v předvečer odevzdání, až slavnostně dodatluju 60. stránku...Vrcholem byla chvíle, kdy jsem musela během jednoho dne odmítnout dvě návštěvy, co lačnily poznat věhlasný muzea a báry po mém boku. A to mě dorazilo. Původně jsem chtěla jsem sice uzavřít slastnou etapu bezstarostných študií tímhle semestrem...ale pak mi došlo,že jsem ještě nepotahala vemeno VŠE za všechny jeho struky! Za 5 a půl roku jsem si kupříkladu nestihla udělat certifikát z angličtiny, kterej má milovaná fakulta z půlky (ne)ochotně zaplatí...a vůbec, zdaleka nejsem připravená na danění příjmů nebo odevzdání kouzelné režijky, díky který mi český mašinfírerové říkaj paninko!
Suma sumárum, napsala jsem vedoucí a úspěšně problém odsunula na jaro. Ano, i doma tomu budu muset obětovat pár úživnejch pátků, ale ty mě prostě nebudou tak mrzet. A v listopadu bez výčitek svědomí pohostím tři návštěvy, Bohatě stačí,že musím do ledna vytlačit 30 stránek o téma spajtým se stáží (který jsem taky ještě nepořešila, achich ouvej). V únoru si dám oborový státnice, ale do května ještě stihnu pár chálek v menze a nákupů se studentskýma slevama. Forever young, né asi!
A teď se vrátíme k mýmu dalšímu "poprvé", starýmu tři tejdny. Ano, píchat se v něm bude hodně a malinovka taky poteče. Členům Greenpeace či PETA nedoporučuju číst dál, fanouškům divadla a sportu rozhodně ano, protože býčí zápasy jsou dokonalou směskou obojího. Co by to bylo za literatůru, kdyby vás okrajově a nenásilně nevzdělávala, že jo! S Eliškou jsme ukořistily lupeny na poslední koridu letošní sezóny. Mexičan Marco naše pozvání odmít s tím, že matadoři toho data jsou (slušně řečeno) béčkový, což nám dvěma rozhodně nevadilo. Nejdřív jsme se svým nedělním programem docela chlubily, ale ukázalo se, že etiketa výjimečně nekecala a není to ideální téma k rozhovoru s místníma...reakce typu "Fakt se jdeš dívat na to, jak zabíjí krásný nevinný zvíře?" udělaly z koridy spíš guilty pleasure. A všichni víme, že ty bejvaj nejlepší...
Jatka začínaj v neděli v 18:00 (kupodivu vážně na čas). Vzhledem k omezenému rozpočtu jsme se spokojily s lístkama do 27. řady a nemohly tak detailně analyzovat zadky (a předky) torerů, ale dějství jsme měly jako na dlani. Fotografové a méně chápaví kolegové jistě ocení skutečnost, že celý jatka se odehrajou hned 6x za sebou (poprava jednoho bejčka trvala lehce přes 20 minut). Hned úvodní nástup popravčí čety rozbil mojí naivní představu férovýho zápasu muže a tura. Račte pohledět, kolik popovejch sráčů je třeba na skolení několika kusů skotu!
Před každým kolem stojí uprostřed arény týpek s tabulí, z který vyčtete chov, stáří a váhu býka (cca 5 let a půl tuny). Pak vbíhá na písek náš hlavní čtyřnohý hrdina a borci označovaný jako peones. Ve sportovní terminologii mýho domácího klubu bych je přirovnala k obyčejnejm rozkuřovačkám. S růžovožlutou pláštěnkou dráždí (ještě čilýho) bejka (údajně mají zjistit jeho sílu) a uskakujou před nim.
Občas se bejček adekvátně načuří a rozhodne se ty buzíčky v růžovejch punčoškách napíchnout na rohy. V tom okamžiku si ty zbabělci zaběhnou za dřevěnou plentu (což vypadá taky poněkud přihřátě) a rozdováděněj bejk narazí a třísky lístaj vzduchem.
Další dějství je pro lidskou rasu ostudou a směje se do xichtu všemu, co si představíte pod fair play. Na koni obalenym matrací s klapkama přes oči přijíždí tzv. picador. Na tomto místě budou fotky výmluvnější než popis..
Pikador normálně vrazí kopí do nebohýho bejčka. Ten kedlubnou pořádně tlačí do koně, kterej se snaží to ustát. Naneštěstí se nejedná o žádnou záchodovou rychlovku a ten pitomec ve zvířeti rejdí párátkem dobrou minutu. V jednom případě to trvalo fakt dlouho a dědkové kolem nás se začínali vztekat, že ten pikador stojí fakt za hovno a ať už ho nechá bejt.
Bohovsky černá srst se začíná lesknout krví a na scénu nastupujou banderilleros (podle banderillas čili "vlaječek",vlastně spíš chlupatejch tyčí s hákama), který jsme překřtili na vlaječkáře. To už jsou takový baletky, co maj za úkol zapíchnout býkovi do šíje ty dvě tyčky. Vzhledem k jejich dramatický promakaný choreografii se trochu hůř fotí. Nutno podotknout, že ne každýmu z naší neslavný hlášenky se to povedlo hned napoprvý, pár vlaječkářů zapíchlo jenom jeden hák a museli balet za nadávek diváků opakovat.
Jatka začínaj v neděli v 18:00 (kupodivu vážně na čas). Vzhledem k omezenému rozpočtu jsme se spokojily s lístkama do 27. řady a nemohly tak detailně analyzovat zadky (a předky) torerů, ale dějství jsme měly jako na dlani. Fotografové a méně chápaví kolegové jistě ocení skutečnost, že celý jatka se odehrajou hned 6x za sebou (poprava jednoho bejčka trvala lehce přes 20 minut). Hned úvodní nástup popravčí čety rozbil mojí naivní představu férovýho zápasu muže a tura. Račte pohledět, kolik popovejch sráčů je třeba na skolení několika kusů skotu!
Před každým kolem stojí uprostřed arény týpek s tabulí, z který vyčtete chov, stáří a váhu býka (cca 5 let a půl tuny). Pak vbíhá na písek náš hlavní čtyřnohý hrdina a borci označovaný jako peones. Ve sportovní terminologii mýho domácího klubu bych je přirovnala k obyčejnejm rozkuřovačkám. S růžovožlutou pláštěnkou dráždí (ještě čilýho) bejka (údajně mají zjistit jeho sílu) a uskakujou před nim.
Občas se bejček adekvátně načuří a rozhodne se ty buzíčky v růžovejch punčoškách napíchnout na rohy. V tom okamžiku si ty zbabělci zaběhnou za dřevěnou plentu (což vypadá taky poněkud přihřátě) a rozdováděněj bejk narazí a třísky lístaj vzduchem.
Další dějství je pro lidskou rasu ostudou a směje se do xichtu všemu, co si představíte pod fair play. Na koni obalenym matrací s klapkama přes oči přijíždí tzv. picador. Na tomto místě budou fotky výmluvnější než popis..
Bohovsky černá srst se začíná lesknout krví a na scénu nastupujou banderilleros (podle banderillas čili "vlaječek",vlastně spíš chlupatejch tyčí s hákama), který jsme překřtili na vlaječkáře. To už jsou takový baletky, co maj za úkol zapíchnout býkovi do šíje ty dvě tyčky. Vzhledem k jejich dramatický promakaný choreografii se trochu hůř fotí. Nutno podotknout, že ne každýmu z naší neslavný hlášenky se to povedlo hned napoprvý, pár vlaječkářů zapíchlo jenom jeden hák a museli balet za nadávek diváků opakovat.
A dostáváme se do slastného finále. Bejk je ozdobenej čtyřma párama tyčí, oslabenej ztrátou krve a vypadá, že by si vzal nejradši timeout . Smůla, na scénu teprve nastupuje hlavní hvězda celýho procesu, matador. Ten už má červenej ručník a meč, pomocí kterýho má ukončit tu frašku. To těm libovejm frajírkům taky nemusí vyjít a pak si pomůžou ještě menší dýkou...
"Já se Ti na ňákej červenej hadr vyseru, ty homokládo nablejskaná..."
No, pořad fakt neni vhodnej pro děti a mladistvé. Ekluje se vám to? Paradoxně se mi krásnejch velkejch očí a obdivuhodné muskulatury (řeč je pochopitelně o sudokopytníkovi, ne tý nagelovaný palici) zželelo až večer doma, na místě jsme se neskutečně bavily. V obzvlášť nepovedenym souboji, kdy nemohli bejka dorazit, mě rozesmála Eliška rozhořčeným výkřikem: "Sakra, co to dělá? Já jsem zaplatila 15 € a chci vidět, jak zabijou šest bejků!". Nebyly jsme si nikdy jistý, jestli dav mručí nadšením nebo nespokojeností, ale rozhodně jsme si přišly na svý. Pemanentku na příští rok si kupovat nebudu, ale rozhodně bych nehlasovala pro zákaz...je to prostě folklor a tradice (ačkoliv třeba sever Španělska k tomu žádnej vztah nemá).
Pro úplnost ještě konec..tým koronerů v akci...
Oficiální název těchle hrabalů neznám, ale doufám, že je to místní curlingovej klub v suchý přípravě.
Dejte mi vědět, jestli vás takovej kulturní příspěvek bavil, nebo preferujete radši klasický nářky. Četnost příspěvků se bohužel nezvedne, momentálně jsem byla zaneprázdněná tejdenní návštěvou tatínka a společným výletem do Portugalska...a ve středu přijíždí Viktor, tudíž je jasný, že pro samou lásku na blogísek čas nebude. Kebule plná nápadů a fotoaparát v ruce jsou ale zárukou dalšího dílu. Pěknej tejden Vám přeje Týna!
"Já se Ti na ňákej červenej hadr vyseru, ty homokládo nablejskaná..."
No, pořad fakt neni vhodnej pro děti a mladistvé. Ekluje se vám to? Paradoxně se mi krásnejch velkejch očí a obdivuhodné muskulatury (řeč je pochopitelně o sudokopytníkovi, ne tý nagelovaný palici) zželelo až večer doma, na místě jsme se neskutečně bavily. V obzvlášť nepovedenym souboji, kdy nemohli bejka dorazit, mě rozesmála Eliška rozhořčeným výkřikem: "Sakra, co to dělá? Já jsem zaplatila 15 € a chci vidět, jak zabijou šest bejků!". Nebyly jsme si nikdy jistý, jestli dav mručí nadšením nebo nespokojeností, ale rozhodně jsme si přišly na svý. Pemanentku na příští rok si kupovat nebudu, ale rozhodně bych nehlasovala pro zákaz...je to prostě folklor a tradice (ačkoliv třeba sever Španělska k tomu žádnej vztah nemá).
Pro úplnost ještě konec..tým koronerů v akci...
Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu...Možná vás napadá, co se děje s půl tunou masíčka? Naše mozečky to taky chvíli trápilo. Pochybnosti se rozplynuly s přistavením dodávky s nápisem maso. Bejk neputuje na řbihov zvířátek, ale do třech luxusních restaurací v Madridu, a stejky jsou rezerovaný na léta dopředu.
Oficiální název těchle hrabalů neznám, ale doufám, že je to místní curlingovej klub v suchý přípravě.
Dejte mi vědět, jestli vás takovej kulturní příspěvek bavil, nebo preferujete radši klasický nářky. Četnost příspěvků se bohužel nezvedne, momentálně jsem byla zaneprázdněná tejdenní návštěvou tatínka a společným výletem do Portugalska...a ve středu přijíždí Viktor, tudíž je jasný, že pro samou lásku na blogísek čas nebude. Kebule plná nápadů a fotoaparát v ruce jsou ale zárukou dalšího dílu. Pěknej tejden Vám přeje Týna!
Žádné komentáře:
Okomentovat