První dovolená, už jenom samá pozitiva a životní jistoty!

Nevěřili byste, jak je těžký vymyslet tu první otvírací větu...dneska si ušetřim těch 10 minut čumění do zdi a na féra napíšu, že vás opět od srdíčka a dalších prokrvených orgánů zdravím a doufám, že to i dneska dočtete až do konce!

Podle několika reakcí (děkuju!) ve stylu "hele, já se mám hůř, poslouchej proč" soudím, že dosavadní příspěvky vyzněly jako lehčí hejt...a to bych zase nerada. Sice pro mě Španělsko už není tou zemí zaslíbenou, jakou asi kdysi bejvalo, ale z rovnice o proměnnejch povaha lidu - klima- životní náklady v mejch očích furt vychází jako vítězná destinace Evropy. Proto dneska napíšu slaďoučkej příspěvek, ve kterým budou růžoví poníci zvracet duhu a náckové objímat cikány...hurá do toho!

Pracovní tejden tu letí jako splašená herka. Vstanu v 8.30, dotáhnu se do práce, kde šest hodin vytvářím hodnoty (or not), po tý si odfrknu doma, dvě hodiny se louhuju v chlóru a od 23.00 zas zabíjím svý nejplodnější léta ve virtuálních světech, abych po půlnoci mohla (zmožena těžkým dnem,) upadnout do kómatu. Víkend mi však přináší netušené cestovatelské možnosti. Sever země už mám docela odškrnutej díky au pair létu, Barcelonu a Alicante z dřívějška, zbejvá teda hlavně jih. Minulej víkend jsem se vypravila do Valencie, třetího největšího města Španělska. Favoritem pro překonání delších vzdáleností jsou vlaky AVE (Alta Velocidad Española, "španělská vysoká rychlost“ nebo taky "pták"), který si to kalí i 300 km/h (pokud vás ovšem řidič v zatáčce nevyklopí).Lístky jsou samozřejmě mastný jak vlasy Severuse Snapea, ale v tomto směru mám kliku: jakožto dcera zaměstnance SŽDC požívám výhody v podobě obrovský slevy...místo 60 EUR za jednosměrnej lístek jsem vyplázla směšnejch 10. Výlet bohužel začal neslavně: vzhledem k tomu, že doma jezdím vlakem zadarmo a fronty na jízdenku mě tudíž netankujou, nechala jsem si na její opatření v Madridu pouhejch deset minut. To překvapivě v sobotu ráno nestačilo. Uklidňovala jsem se tím, že Atocha je zajímavý nadraží s tropickou zahradou (nechvalně proslavený i průserem z roku 2004) a hodinu snadno přečkám. Smůlička, další vlak jel až za dvě hodiny, a to už ani místní želvičky zábavu nezachrání...bohudík jsem uplatnila svojí nadpřirozenou schopnost usnout kdykoliv a kdekoliv a zařízla to uprostřed haly na lavičce.

Cesta s knihou/filmem na obrazovce/dalším šlofíkem ušla (za ty prachy by teda mohli dávat aspoň noviny a vodu, což se neděje) a za chvíli jsem si to hasila Valencií pěšky na hostel. Ten měl hostel jen v názvu, byl to docela fancy hotel s několika dormovýma pokojema. Zpocená jako čuně jsem se odebrala na pláž, dle mýho názoru naprosto průměrnou. Na tý na mě padnuly akorát chmury, přála jsem si mít u sebe ségru na podplavávání vln a stavění hradů nebo Terezku s flaškou teplý sangrie...chudíček já!

Ani po pláži jsem na dormu nikoho nepotkala, hodila se do krásna a plna očekávání vyrazila k Ciudad de las Artes y las Ciencias, tj. Městu umění a věd. Uvědomuju si povrchnost takový záliby, ale v každým cizím městě se nejvíc těším na ňákou ikonickou dominantu, až si jí prohlídnu a odfotím ze všech úhlů...a ve Valencii to byl právě Calatravovo majstrštyk. A rozhodně mě nezklamal, kluk jeden ušatá! Komplex je krásnej ve dne v noci, v lednu v máji, přesvědčte se zde. Potěšila mě i večeře, kdy jsem si v grilovanejch kuřatech (při použití tutoho spojení myslím na Mandíka, jak se fotí v pokročilou noční hodinu u plzeňskýho Tesca u zavřenýho stánku non stop kuřata, pamatujete?)  koupila paellu do krabičky a plechovku piva (zde hojně konzumovaný Amstel mi ale nejede, fujkity fuj).

Neděle začala snídaní na hotelu...trochu jsem doufala, že mě pustej mezi opravdový hotelový hosty a já budu plenit švédský stoly (Lujzo, jako tenkrát Holiday Inn, ach). Bohužel mě posadili kamsi do zasedačky a přinesli mi tác s toustovým chlebem, plátkem šunky a žetonem do automatu na kafe). Po týhle neúživnosti jsem šla zas k umění a vědám. Lákala mě i návštěva obřího Oceanográfica (zvláštním způsobem mě vzrušovala zmínka v Lonely planet, že "voda v akváriu by zaplnila patnáct padesátimetrových plaveckých bazénů"), ale fronta řvoucích paňárů a vstup 27 EUR mě rychle odradily). Metrem jsem popojela do centra (a zadarmo, ať žije Den bez aut), prošla historický jádro a odměnila se lábuší arroz negro (rejže obarvená inkoustem olihní, určitě ne barvivem, jak mi nakukává Viktor). Tuze povedený víkend (uvážíme-li, že jsem byla sama, což je k pláči).

Poměrně zábavná je i stáž samotná. Akce, který organizujeme, se pak snažíme  i navštívit (někdy dokonce musíme kvůli nafocení události). Byly jsme se třeba podívat na výstavě o Hrabalovi v Mataderu, což jsou hezký chill out prostory bejvalejch jatek. Další tejden k výstavě proběhla i debata s Monikou Zgustovou, ktará o Hrabalovi moc pěkně a dojemně vyprávěla. Teď zas pomáháme na instalaci Švankmajerovo výstavy, tudíž má naše práce pozlátko rajcu z kontaku s "váženýma celebritama". A nemůžu opomenout čtvrteční pecku, kdy jsme reprezentovali ČR na Evropskym dni jazyků (rozuměj postávali u stolu s českou vlajkou a pivem). Domluva s dodavatelem byla značně komplikovaná, krylo se to s recepcí na ambasádě, řešily jsme absenci ledniček...vrcholem pak byla chvíle, kdy se důstojný pán o holi dovalil se svým "číšníkem", co měl nalejvat pivo z flašek do kelímků a kasírovat lidi. Drahej Mario přitáh dvě holky, který byly ohozený a zmalovaný jako regulérní štětky. Vrcholem byla chvíle, kdy jsme se je snažily diplomatickými posunky vypoklonkovat...a ukázalo se, že jsou to jeho dcery, tudíž poznámky "nemůžou se ty potetovaný coury převlíct?" do etikety obchodního jednání příliš nepasovaly. Nicméně půl litru piva za ojro v Madridu neseženete, tudíž jsme (na rozdíl od maďarskejch nebo polskejch kolegů s jídlem) vyprodali stánek dvě hodiny před koncem akce.

Sluníčkový příspěvek zakončím zprávou, že se pozejtří stěhuju. Kromě okna má novej bejvák výhodnější polohu. Není sice tak v centru, ale na bazén se dostanu za 7 minut a do práce za 20..madridský metro je sice skvělý, v budoucnu mu určitě věnuju kus příspěvku, ale trávila jsem v něm dvě hodiny každej den, ráno bez možnosti sezení, což moc pohádka nebyla. Značnou nevýhodou je úchylenj majitel bytu, kterej je evidentně posedlej uklízením a řádama...něco mi říká, že nám to klapat nebude...ale o tom až příště.

Užijte si babího léta a nechte mi zprávu nebo komentář, jak se máte, ať jsem trochu v obraze (a ne zas pod). Muck, Týnuše.