Itinerář všedních dní

Vážení gramotní přátelé vytříbené literatury, týden nám utekl jak host bez placení a já se opět vyzbrojila klávesnicí a ostrovtipem. V přvní řadě děkuju všem za reakce na první příspěvěk, jejichž škála byla opravdu pozoruhodná ("a ty si stěžuješ, že máš okno na blbou stranu, jako vopravdu?" nebo "nemohla bys nějak nahradit to slovo blogísek?"). Nezklamala ani pánská část publika, která mě na základě zmínky o svlíkání zahrnuje nabídkama ke skypování (CVC kód platební karty je to trojmístný číslo vzadu, jasný?). Naopak vás hejtuju za to, že mě nikdo neupozornil na nefukční fotogalerii (pro některé z vás)! Už by měla bejt přístupná všem a já si vyprošuju, abyste si jí dodatečně sjeli!

Asi vás zajímá, jak to dopadlo s mým neexistujícím oknem. Hned v pondělí jsem napsala majitelce, jestli bych se mohla přestěhovat do toho volnýho pokoje vedle. S klídkem odepsala, že neví, že mi řekne pozdějc. Ukázalo se, že o přesunu přemejšlí i Španělka Andrea, která tu bydlí dýl, ale že se musí v pokoji s balkonem nejdřív jednu dvě noci vydadat, aby zjistila, jestli její sladký spánek neruší kolemjdoucí ochmelkové. Situace se vyřešila tim, že tam naše dueña šoupla jakýhosi Brita (o čemž trochu pochybuju, protože jsem ho během tejdne ani jednou neviděla). Nicméně má ještě jeden byt o ulici dál a tam se MOŽNÁ uvolní pokoj za 330 euráčků NĚKDY v říjnu nebo listopadu, což by mi vyhovovalo. Moje adaptace je ovšem rychlej proces a z nevlídnýho Fritzlovo sklepa se v mejch očích během tejdne stal útulnej pokojíček, tudíž tu asi zůstanu a ušetřený chechtáky smysluplně investuju do kvalitní zábavy (cé-dva-há-pět-ó-há).

Co se týče zbytku spolubydlících...je to mrdník. Je nás tu celkem 7: neviditelnej Brit, domorodkyně Andrea, Řek a Němec na studi, Francouzka na stáži, Ostravačka Gábina na stáži a já. Plus občasné návštěvy výše uvedených. Mně je to dočista fuck, já vyjdu s každym a dvě koupelny soužití značně usnadňujou. Už se ale opět začíná hrotit úklid a nakupování hajzlpapíru, do hajzlu! Radši jsem se nepochlubila svou vzpomínkou na legendární školní rok 2012/13, kdy jsme se s Verčou neoficiálně zapsaly do análů správy ubytovacích zařízení VŠE a ani jednou dva semestry naší cimru nevytřely.

Nyní si zodpovězme obligátní otázku, kvůli čemu tu vlastně musim bydlet. Jsem tu na pracovní stáži, což je na naší alma mater (kde se ani nedostane na všechny se studijním pobytem) poměrně rarita. Fakulta před vánocema vypsala výběrový řízení (primárně pro diplomaty), do kterýho jsem se zkusila přihlásit. Na základě prospěchu (značně potuněnýho mexickýma áčkama a nedotčenýho ekonomií II.) a stránky a půl planejch slibů o výzkumnym záměru teď můžu pracovat v Českém centru. V tomhle bodě nejspíš 80 % čtenářů tázavě zvědá obočí, proto radši rovnou napíšu, že ČC jsou příspěvková organizace MZV, která "prosazuje českou kulturní scénu na mezinárodním poli a posiluje dobré jméno České republiky ve světě." Nepochybně se shodneme na tom, že za tímto účelem nemohli vybrat reprezentativnější kandidátku, že. Před stáží jsem o ČC slyšela jenom ve spojitosti s Fejkem a jeho působením v ČC New York, tudíž se svým ignoranstvím nemusíte užírat. Co za stáž dostanu? Love od EU z námi všemi milovaného programu Erasmus/Orgamus a 15 ECTS kreditů (který nepotřebuju a akorát se mi strhávaj z rezervních poukázek). Obojí je podmíněno sepsáním a obhájením 30 stránek canců o vybraném projektu stáže, kurva pes. Neuznaj mi radši blogísek (promiň mi to slovo, tati)? 

Práce je to relativně zajímavá, ačkoliv ze svý podstaty samozřejmě smrdí (jako každá jiná). Do Španělska přijíždí více či méně známí čeští umělci a my se na jejich akci organizačně podílíme, abysme o tom vzápětí mohli psát na web a sociální sítě a následně "hledat ohlasy", což je vznešený výraz pro googlení názvu akce s marnou nadějí, že se o ní zmínil zdejší tisk. Ve svejch vhlkejch snech jedu vyzvednout Macháčka na letiště, po koncertě ho provázím nočním Madridem a pak ho ukládám do postele v bytečku, kterej má naše česká ambasáda pro takový vizity k dispozici...pak zazvoní budík a musím čelit faktu, že ve skutečnosti mam na starost akorát Honzu Němce, kterej letos vyhrál Českou knihu a na přijede k nám (ještě k tomu s přítelkyní!) na pětiminutový čtení. To má přesvědčit španělský nakladatele, aby jeho šestisetstránkovej (to číslo máme zakázáno říkat) životopisnej román o Františku Drtikolovi přeložili do kastilštiny. O cooltůru tudíž nouze nebude, na akce většinou chodíme fotit nebo jinak posluhovat. Mám pocit, že bych se mohla pár věcem přiučit (užitečné životní lekce tu začínají slovy "to není lež, to je PR").

Když říkam my, myslím tím nás stážistky, tři fajnový kočičky z ekonomky. Terka tu byla celý léto a za dva tejdny letí domů, většinu času tu strávím s Eliškou. Děvčata jsou velice svědomitá a jejich práce bezchybná, což je v rovnováze se zábavou a pravidelným přísunem vulgarit, který zajišťuju já. Úkoly nám deleguje Iveta, což je asistentka ředitelky Věry, kterou skoro nevidíme. Toť celá naše pobočka. Potkáváme se ale s celou řadou dalších lidí: když jsme se v pátek plížily o půl hodiny dřív domů, otevřela nám branku paní velvyslankyně, která naopak přicházela.

Zde by mohl laskavý čtenář propadnout mylnému dojmu, že mám asi hodně volného času, pracuju-li jen od 10 do 16 hodin. Omyl, chytrolíne! Úspěšně jsem se infiltrovala do jednoho z madridskejch týmů vodního póla. Zásluhu na tom má hlavně María, naše nová pražská spoluhráčka, která mi dala číslo na svojí bejvalou trenérku. K mému zděšení místní pólistky trénujou každej den dvě (čísly 2!) hodiny, od 20 do 22 hodin. Jejich tréninkový dávky jsou asi dvojnásobný proti tomu, na co jsem zvyklá. 9x 200 nebo 6x 400 už jsem dlouho neplávla. Na let domů si nejspíš přikoupím sedadlo, protože po takovym drilu se mi do jednoho ty křídla stoprocentně nevejdou. K práci a tréninkům přičtěte další dvě hodiny v metru a vidíte, že na zahálku a z ní plynoucí hříchy mi nezbejvá čas ani síly.

Chtěla jsem dneska povyprávět i o víkendovym výletě do Valencie, ale to si žádá obrazovou přílohu a už je moc pozdě na to, abych se probírala tunou duckfaceovejch selfíček. Navíc pak remcáte, že je povídání moc dlouhý. A prší tu, no kde to jsme?!  Proto se musíte spokojit s příslibem, že vám to brzo a bohatě vynahradím!

T.