Klaustrofobní Madrid aneb hlavně nebreč!

Srdečně vítám všechny znovunalezené i nově příchozí čtenáře na svém blogísku! Adresa se s místem pobytu změnila, starší příspěvky zůstaly, kdybyste si se mnou chtěli zavzpomínat na Mexiko a Kubu (ten ostrov, na Jakuba už prej myslet nesmim). Oproti loňsku bych ráda psala častějc, dnešní příspěvek (už 4. den pobytu!) je toho důkazem, nikoliv však slibem.

Následující řádky jsou nečekaným výronem upřímnosti, kterej bych radši utřela do papírovýho kapesníku a spláchla do hajzlu. Jsem ale holka upřímná a letos vám to budu sypat bez umělějch barviv a sladidel, proto vám s kyberslzičkama na tváři pláču na rameni. Co se děje? Vzpomněla jsem si na to, že začátky nejsou jednoduchý! Ačkoliv ze všech Erasmů nakonec zbydou  lajkovaný alba na fejsíčku a hospodský povzdechy "jooo, v xxxxx bylo líp", přináší ty naše výměnný pobyty i chvíle pochyb a (sebe)lítosti, který člověk s první welcome párty rychle zapomene. Já se k nim tímto ale veřejně přihlásim, čehož asi budu pozejtří litovat. Ale co.

Poslední dny před odletem nebyly žádnej med. Pokud jste načuřený, že jsem vás nepozvala na žádnej hasta-la-vista mejdánek, nebuďte. Z důvodu termínu státnic z vedlejšky - den před odletem - se nic takovýho nekonalo. Kufry jsem si balila s hlavou plnou finančních ukazatelů a charakteristik inovativní firmy a než jsem se rozkoukala, pofňukávala jsem ve froňte na odbavení. Nevim, co mě pudí (už potřetí!) dobrovolně testovat svůj vztah propastí tisíce kilometrů a měsíce se svlíkat před webkou na Skypu, nicméně věřim, že tentokrát to dobře dopadne. Let by za řádek nestál, kdybych zde nemusela zhejtovat "jídlo" ČSA! 3hodinovej let v době oběda a oni za ty nekřesťanský prašule zalepí pasažérovi hubu takovou bagetou, kterou by nenamazala ani macecha Popelce? Kam se poděla houstička, máslíčko ve vaničce a teplej žvanec? Na zpáteční cestu si snad navařim nebo co...zlatej Ryanair, kde si aspoň neděláte planý naděje.

No, pojďme dál. Madrid mě taky neuvítal zrovna s otevřenou náručí, ale za to si můžu sama. Ráda bych někdy zažila pobyt, kde bude o všechno postaráno a vítací výbory mě budou čekat s cedulí na letišti. Bydlení jsem si musela zařídit sama. Za normálních okolností si na první dny zaplatíte hostel, projedete nejmenovanou stránku na netu, domluvíte si pár prodhlídek a vyberete si nudlovitou cimřičku za 300+ euro. Já ovšem nemám ráda zbytečný výdaje, změny a nejistotu (proto vážně nechápu, co mě baví na cestování) a nemůžu usnout s vědomím, že za tejden nemam kde hlavu složit. Domluvila jsem se na bydlení s jednou majitelkou, na základě pár fotek pokoje jí poslala 50 euro a z letiště jsem si to hrdě šupajdila na danou adresu. Nebojte, seňora se dostavila. Stejně jako šok ve chvíli, kdy mi ukázala pokoj. Věděla jsem, že okno bude malý...bohužel jsem si ale myslela, že vede na dvůr (špan. patio). K mý smůle paňmáma v mejlu psala, že vede do pasillo, což je chodba. Chodba našeho bytu. Ne, z tý čerstvej vzduch ani sluneční světlo fakt neteče. Tušila jsem, že chyba bude na mojí straně, poslušně zaplatila zbytek zálohy a rozdejchávala ten průser, zatímco mi šťastná majitelka přidělávala na zeď nástěnku a zrcadlo.

S nerozhodností sobě vlastní už čtvrtej den přemejšlim, co s tim. Lokace je perfektní a cena přiměřená. Klaustrofobický pocity jsem v sobě potlačila, ale kufr si ještě nevybalila. Kristovo rány, tak už se rozhodni! V podstatě mám 3 možnosti:

a) kousnout to a doufat, že v půlce listopadu při psaní diplomky nezešílím z umělýho osvětlení,

b) sehnat si něco jinýho a modlit se, že mi paní navalí zpátky mejch 200 ojro zálohy,

c) přestěhovat se do vedlejšího, momentálně prázdnýho pokoje s balkonem, kterej ale stojí o 85 éček víc, což moje držgrešlácká dušička těžko nese.

Podle momentálních nálad se přikláním k různejm variantám, ke každý tak na 5 minut. Zřejmě si půjdu sednout na náměstí k bezdomovcům s cedulema "mám 3 děti a šedý zákal" s kartonem "chci si občas vyvětrat". Co vy, bydleli byste radši v černý díře u Stromáku nebo ve vzdušnym zámku na Lukách? Rady a dobré argumenty vítány!

K depce přispěl i nelehký systém pro získání madridský "opencard": buď si zažádáte online a pošlou vám jí poštou (čemuž moc nevěřim, když ani nemám jméno na schránce), nebo si sjednáte na netu schůzku na jednom z desítek výdejních míst, kde vám jí udělaj na počkání. To zní jako príma nápad. Pokud ovšem nejsou všechny schůzky (v 5minutových intervalech od 7:15 do 21:30) na všech místech v příštích dvou tejdnech plný, do psí *****! Neuděláš nic, kartu budu mít za 10 dní (snad). Dorazila mě návštěva supermarketu, kdy mi došlo, že si zas budu muset čtvrt roku sama vařit. A to mě krutě nebaví, takhle sama pro sebe...ti z vás, co měli to štěstí a ochutnali Viktorovo gastrodíla, tuší, že návrat k těstovinám s mletým masem je horší než rozjetá Ivetka.

V následujících dnech se ovšem vlnovka zvedla. V pátek jsem šla na koupaliště a večer na pólistickej trénink a pivo (vo tom potom). V sobotu jsem vyrazila se spolubydlící Gábinou (rázná Ostravačka!!! z našeho bytu, která tu stážuje v Czech Tourismu a za dva tejdny jede domů) do Alcalá de Henares, což je předměstí Madridu, kde se narodil Cervantes...večer jsem ve svý kobce koukala na film Hon (další důvod, proč nemít rád děti) a bylo mi fajn. Vrcholem byl geniálně strávenej dnešek: ráno jsem si zašla na klasickej každonedělní blešák El Rastro, kam se slejzá celej Madrid. Maj tu fůru harapíčů: hadry, kožený kabelky, španělský vějíře, sluneční brejle, prázdný cédéčka, knížky..na co si jen vzpomenete. Zde jsem prokázala značnou dávku cetkuvzdornosti a koupila si jenom keramickej nůž, kdybych někomu v sebeobraně potřebovala udělat do krku kapsu (nebo nakrájet cibuli bez použití těch tupejch pazourků, co máme v kuchyni). Odpoledne jsem jako správná pseudointelektuálka věnovala návštěvě Centra umění královny Sofie, což je s Pradem nejznámnější madridský muzeum (a v neděli je vstup zdarma). Sjela jsem si jednu dočasnou výstavu ňákýho popartovýho Brita a zamířila s ostatníma čumilama do druhýho patra, kde se můžete ukájet nad Picassovo Guernicou a Dalího Velkým masturbátorem. Je tam ještě fůra věcí od obou patlalů a Joana Miróa navrch, ale tohle jsou highlighty. Znavena kulturou jsem zamířila do největšího místního parku Retiro (hodně mi připomínal Hyde Park), kde jsem se válela na trávě a četla Lolitu. Zpověď starýho úchyla mě natolik uondala, že jsem dokonce na chvíli usnula. Vzbudil mě studenej vítr, podzim přichází (proti tomu pochcanýmu českýmu ale hodně pozvolna). A cestou domů už jsem věděla, že mi tady v Madridu bude dobře, protože objevitelská část mýho já bude plesat radostí s každou procházkou neznámou čtvrtí. Teď na to jen nezapomínat v těch těžších chvilkách.

Většina z vás asi hlavně chtěla vědět, co tu vlastně dělám. K tomu se dostaneme příště, až o tom budu mít konkrétnější představu, protože do práce jdu až zejtra. Nezapomeňte se podívat na fotodokumentaci dnešního povídání a napsat mi něco milýho (víte, jak je to v takovym velkym městě bez kamarádů těžký, bů škyt fňuk?!). Díkyčau!

Hasta pronto, 

Vaše Týna